Jsem idiot co se stará o ostatní a rozdává rady ale nikdo už se mě neptá jak se mám já protože si asi myslí že když dávám rady tak jsem v pohodě...
Je mi patnáct a už tak dva roky trpím depresemi a chvilkovou nepříčetností. Můj psycholog říká že je to kvůli s neshodám s rodiči, škole, nebo ze stresu co mám z kontaktu s lidmi... Když jsem zmínila psychologa vím že to zní jako strašný klišé... Dalo by se to oficiálně nazvat: ,,Psychologická poradna pro mládež". Mamka mi ho sehnala když se mi před rokem zabil nejlepší kamarád. Krátce potom mi zjistili problémy se srdcem a cítila jsem se jako chodící lékárnička protože mě dopovali práškama. Dalo by se říct že jsem lékárničkou i teď protože mě pro změnu dopuje psycholog a ne doktoři. Mám sklony se sebepoškozovat. Snažím se to nedělat... Když už to udělám tak je to na místě které není vidět ani když se převlíkám na tělocviku. Takže většinou na zádech nebo v zadu na krku. Mám skvělou rodinu,která při mě vždycky stojí a tu nejvíc úžasnou nejlepší kamarádku která zná část pravdy a zbytek se nesmí nikdy dozvědět. Jsem zamilovaná do jednoho kluka který mě nechce a upřímně mě to mrzí protože je opravdu moc fajn a rozumíme si.
Je to spíš deník tak doufám že se ten kousíček bude líbit. Vím že je víc lidí s takovými problémy, ale chci jen říct že vím jak jim je a že jsem v tom s nimi. Jestli mám pokračovat tak bych tu chtěla aspoň jeden hlas.
