Jenom můj [YAOI]

~ 9 ~ Vyznání ~ 9 ~

Cože? Opravdu to řekl? Nezdálo se mi to? 

Přísahal bych, že mi na chvíli přestalo bít srdce a zorničky se mi rozšířily. Oněměl jsem. Za živého Boha jsem nedokázal najít alespoň něco, co bych mohl říct. Zíral jsem do těch tmavě modrých očí a přemýšlel o tom, co mi právě oznámil. 

Kageyama. Mě. Miluje. 

Čekal bych cokoliv, ale tohle ne. Nebo snad ano a neuvědomil jsem si to? Nevím. Nikdy by mě nenapadlo, že by Kageyama byl... gay. A že by se zamiloval zrovna do mě. Do kluka, kterého ještě před nějakou dobou nenáviděl. 

Sakra, co mu na to mám říct? Je tu možnost, že bych mu jeho city mohl opětovat? 

V poslední době jsem začal vnímat, že je mi v jeho blízkosti hezky. Mám pocit, jakoby vše, co jsem kdy potřeboval a potřebovat budu, bylo přímo přede mnou. Jeho smích je krásná melodie pro mé oči a jeho výjimečné úsměvy mě hřejí u srdce. 

Vážně, přísahám, že se mi při tom uvědomění už podruhé zastavilo srdce. Mohlo by to, co k němu cítím, být... láska? Mohl... mohl bych se doopravdy zamilovat do Kageyami? Což by znamenalo, že jsem gay. Nikdy jsem o své orientaci nepřemýšlel...

Mohl bych... mohl bych to s ním zkusit? Mám pocit, že když ho teď odmítnu, budu toho litovat do konce života. Ne, já o něj nechci přijít! Nemám sice moc času na to, abych se srovnával s těmito pravdivými okolnostmi, ale nesmím ho ztratit. 

,,Kageyamo,... ne-nevím, jak to mám říct, ale... ale myslím že... myslím že... že tě... že tě taky mi-miluju..." špitl jsem s rudými tvářemi a musel jsem sklopit zrak. Neuvěřitelně jsem se styděl, protože jsem tímhle vlastně přiznal, že jsem na kluky a cítím velmi silné pouto k mému nahrávači. 

Vytřeštil jsem oči a přestal dýchat. Slyším správně? Mohlo by se mi dostat takového štěstí, že by mé city byly z jeho strany opětovány? 

Mé tělo polil neuvěřitelně uspokojivý pocit, díky kterému jsem pocítil neuvěřitelnou radost. Ale potřeboval jsem ujištění. 

,,Myslíš to... myslíš to vážně?" optal jsem se s nadějí v hlase a v očích jsem měl jiskřičky. Ruce jsem zatínal pěst a pevně semkl rty k sobě. Bál jsem se, že Hinata propukne smích nebo se zatváří znechuceně a řekne, že jenom vtipkoval, ale nic z toho se nestalo. 

Dostalo se mi jenom nepatrného stydlivého kývnutí hlavou. Hinata měl zatnuté ruce v pěst stejně jako já, tváře lehce růžové a oči upíral do neurčitého místa. Styděl se. Roztomile se styděl, protože právě řekl, že mě taky miluje! 

,,Hinato!" vyhrkl jsem šťastně jeho jméno a sevřel ho v pevném objetí. Ani nedokážu popsat, jak šťastný jsem v tu chvíli byl. 

Lekl jsem se, když mě Kageyama tak náhle objal. Chvíli byl jenom absolutně zmražený a upíral zrak na zeď za ním, ale potom jsem opatrně položil dlaně na jeho záda a obličej zabořil do jeho ramena. Opět jsem cítil jeho tělesné teplo a jeho vůni. Bylo to velmi příjemné. Navíc ještě to pomyšlení, že jsem právě získal někoho, kdo mě bude milovat, bylo úžasné. 

Kdyby mi tohle někdo řekl včera, ani za mák bych mu to neuvěřil, ale teď, když se to dělo, připadalo mi to víc než reálné. Bylo to tak... správné. Jako kdyby se to prostě stát mělo. Jako kdyby nám to bylo předurčeno. 

Po chvilce pevného objímaní jsme se od sebe pomalu odtáhli a navzájem se zahleděli tomu druhému do očí. Hnědé zornice se vpíjely do modrých, ve kterých jsem se absolutně utápěl.