Jiří Kulhánek
Divocí a zlí - část druhá:
Hardcore
Taková zatrolená lapálie!
Včera jsem sám (skoro sám) převálcoval armádu dánského prince Erika, přežil upálení, obrátil Dány na křesťanství...
Prostě úspěch na úspěch.
A dnes?
Banda středověkých troubů na koních mě chytne do sítě jako nějakého motýla! Na zbraně nedosáhnu, bojové rychlosti sotva na dvacet vteřin...
Ale ukázal bych jim i ručně - nebýt v té prokleté síti.
Jak říkám: zatrolená lapálie.
A ke všemu se dalo do deště.
Anglosaský tábor se změnil jen v jednom - přibyla spousta nových vojáků, koní, stanů a vozů. Smrděl stejně, vrány na ukřižovaném krákaly stejně, ohně čadily stejně.
Pravda, mrtvola na kříži vypadala trochu hůř.
Velitel hlídky seskočil s koně a odkráčel ke královskému stanu.
***
Vojáci přehodili lano sítě přes větev a vytáhli mě do vzduchu. Z té sítě se nedá dostat - podle pachu zažraného do řemenů je určená na odchyt velkých zvířat (nemyslím zdejší politickou elitu - ta je cítit jinak - tipuju to na medvědy).
V bojové rychlosti bych síť samozřejmě roztrhal, ale měl jsem pocit, že každá z těch dvaceti vteřin by se mi mohla hodit později - po kapsách mám ještě Pistol a glocky, ale bezpečnostní zásobníky v žáru hranice zlikvidovaly náboje, aby nevybuchly, a Pistol je v takovéhle situaci nanic. Skutečně zvláštní: šatů se výheň nedotkla, Pistolu taky ne, ale zbraně z jedenadvacátého století zneškodnila naprosto spolehlivě.
Tak jsem si v klidu visel a nechal déšť, ať mi pleská po obličeji - všechno se určitě vysvětlí.
Během chvíle se kolem mne shromáždil hlouček ozbrojenců a píchali do mě ratišti. Na něco takového je lepší nereagovat, odezvy provokují. Všichni ti vojáci byli noví - žádný neměl královské barvy.
***
„Vzdejte čest! Přicházejí král a vévoda Wolfred!”
Z největšího stanu vyšlo několik lidí - poznal jsem jen krále Alfreda a velitele hlídky. Kněz, který přibyl s čerstvými vojáky, byl rozbředlý uhrovatý tlusťoch s plovoucíma bleděmodrýma očima, šlechtic, který čerstvé vojáky pod králův prapor přivedl, vypadal na zdejší dobu podezřele vymydleně. Když přišel blíž, uviděl jsem mu v očích něco podobného, co v nich měl dánský kat - a vůbec všichni kati, v tomto případě to pouze vypadalo hůř. Navíc měl na hlavě cosi, co připomínalo obrácený modrý květináč.
Audience, dá-li se to tak nazvat, nezačala právě šťastně. Kněz byl zřejmě dalekozraký, protože už v půli cesty k okraji lesa, kde jsem visel, napřáhl ruku a vysokým pisklavým hlasem vykřikl: „Je to ďábel! Zplozenec Gomorrhy!”
Pravda, obličej jsem měl po neúspěšném upalování očazený do černa (mastné saze v dešti ještě ztmavly, než aby se smyly), a protože jsem přišel o zrcadlovky i o zaklapovací přilbu, mé oči se z černé tváře duhově a zlatě leskly.
„Zdravím tě, králi Alfrede,” společensky jsem vystrčil ruku ze sítě a zamával, když došli ke mně. Podle zraku a hlasu mne musel stoprocentně poznat. Oči se mu zúžily:
