Fanfikce - Victuri (Yuri on Ice)

Štěstí

"Vyhrajeme společně zlato na Grand Prix," řekl jsem rozechvěným hlasem a se slzami v očích.

Victor si mě přitáhl k sobě ještě víc, až jsem nemohl skoro dýchat, ale to mi ani tak nevadilo, protože jsem miloval jeho obejmutí. To, když se kolem mě obmotaly jeho svalnaté ruce a já si mohl položit hlavu na jeho hruď.

Stáli jsme takhle pár minut, ale potom jsem slyšel šuškání lidí, kteří se na nás koukali. Odtáhl jsem se a zčervenal.

"Myslím, že bychom už měli jít," řekl jsem koukajíc do zdi.

Victor mě chytil za bradu a otočil mou hlavou tak, abych se mu koukal do obličeje. Usmál se a řekl "dobře".

Makkachin mezitím okolo nás poskakoval radostí. Jsem tak rád, že se mu nic nestalo.

Měli jsme namířeno do blízké restaurace, protože jsem měl hlad. Tam jsem si objednal Katsudon, ale ten se nedal přirovnat k tomu, který dělá moje máma.

Victor si se mnou začal povídal o tom, jak mi to šlo, když tam nemohl být a omlouval se. Proč se omlouvá? Hlupák.

Cítím se poněkud nejistě, když jsem u něho. Nevím proč, ale chtěl bych to zjistit.

Vyprávěl mi o tom, jak dorazil do Japonska a jak utíkal, aby se co nejdřív mohl podívat na Makkachina. Že prý to ze začátku nevypadalo moc nadějně, ale naštěstí se podařilo veterináři vytáhnou zaseklé buchty z krku. Potom musel Makkachin odpočívat. Victor už chtěl jet zpátky do Ruska, jenže moje sestra mu to zakázala. Musel zůstat po boku Makkachina a doufat, že to zvládnu sám.

Ještě mi vyprávěl o jeho dnu, ale já se začal pomalu ztrácet, protože jsem se zadíval na jeho nádherné rty.

Mmmm, opravdu krásné. A ty lícní kosti. Victor je opravdu nádherný! S takovým vzhledem se divím, že nemá holku.

Holku...

Zapíchlo mě u srdce. Vždyť vlastně teď je můj trenér, takže se mi musí hodně věnovat. Hned mám lepší pocit. Ukradl jsem si Victora jenom pro sebe!

Vybavila se mi scéna, když mi řekl: "Je to skoro jako žádost o ruku".
Svatba, jo? Svatba...

V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!

Vždyť nejsme ani pár, dali jsme si pusu jen jednou a já ani nevím, co vlastně k Victorovi cítím. Tohle je moc velký krok a navíc by bylo divné mít svatbu s klukem.

Chytl jsem se za hlavu a opakoval si, že to není možné.

"Yuri, je všechno v pořádku?" zeptal se Victor se starostí v hlase.

Ten jeho obličej.. Naprosto úžasnej! Ale no tak, Yuri.

"V naprostém," rychle jsem dodal.

Victor se na mě koukal, jako by mi nevěřil. Stoupl si, nahnul se přes stůl ke mně a pár centimetrů od mého obličeje řekl: "Yuri, mně můžeš říct vše. Od toho tu jsem."

Musel jsem se červenat jako rajče, moje srdce bylo jako splašené.

"Ja vím! Jsem jen ospalej po dnešku."

Jeho výraz se změnil na starostlivý. "Tak to jsi měl říct hned! Půjdem domů a odpočinem si. Vždyť zítra tě čeká drsný trénink, musíš přece vyhrát."

Můj život se zhroutil. Měl jsem to očekávat, tohle dělá vždycky.

Zvedli jsem se a měli namířeno k nám domů. Moje nohy už umírali. Předtím jsem možná lhal, že jsem ospalej, ale teď už to tak prostě je.