30 days

Den dvacátý první

Rok 1578 - dopis jedné mladé ženy, shodou okolností příští královny země Lorykei, rozsáhlého území ve střední Evropě

Drahý Danieli,

už dlouhé měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem měla možnost spatřit tvou tvář. Za tu dobu teplé léto nahradil chladný podzim, který teď střídá krutá zima, jaké v Hailee nemáš šanci znát. A přesto, i přes plynoucí čas, který mě od tebe stále oddaluje, mé myšlenky se stále drží vzpomínek na doby, kdy jsme byli odděleni jen kamennými stěnami mého paláce. Nyní nás však dělí tisíce kilometrů a kromě mých palácových stěn nás oddělují ještě stěny paláce tvého.
Věř mi můj milý, když jsi poprvé požádal mého otce o tanec se mnou, neměla jsem tušení, že jsi princ. Hůře, že jsi následník trůnu zemí Hailee, v této neklidné době našich největších nepřátelů. Ty jsi ale tušil, že stejně jako ty budu i já jednou vládnout - své vlastní zemi Lorykei, a přesto tě to nezastavilo od sprosté krádeže mého srdce.
Je to pravda Danieli. Všechny ty zvěsti tradující se mezi nevěstkami, chudými otroky a obyčejnými obyvateli, zvěsti o princezně z Lorykei zamilované do prince z Hailee, není to nic než čistá pravda.
Vím, že stále máš obavy o mé bezpečí a myšlenka našeho vztahu v tobě vyvolává pouze strach, ale dobrotivý Bože buď mi svědkem, že už bez tebe nemůžu vydržet v této zlaté kleci. Každý můj krok chodbami paláce provází vzpomínka na tebe. Mé komorné stále nemohou pochopit, proč se nedokážu zdržovat ve svých komnatách stejně jako můj otec král nerozumí proč se mi příčí jíst lesní jahody, ačkoli to byly jedny z mých nejoblíbenějších lesních plodů. Jsou to všechno tajemství hluboko ukrytá v mém srdci, k nimž vlastníš klíč pouze ty. Tuším, že po obdržení tohoto dopisu od mého věrného posla budeš cítit vztek. Ale já tě právě teď žádám, abys upustil od zloby a  vnímal slova napsána mou rukou a to, co ti těmito slovy chci sdělit.
Nech mě abych ti svěřila jedno tajemství. Pokaždé když vejdu do hlavního sálu, vybaví se mi naše prohýřené noci, které však nemůžeme považovat za promarněné, když jsme je strávili tancem. Vedl jsi mne po parketu jako pravý taneční mistr, tvé kroky byly jemné ale jisté, když jsem se ti přiznala, že neumím tančit.
Vzpomínám na všechny tyhle chvíle, chvíle, kdy jsi ladně vedl mé tělo do hudby dvorní kapely, vzpomínám na tvé úsměvy, které jsi mi věnoval, když jsem tě chytila za rámě a vedla tajnými chodbami do mých komnat. Až příliš živě si vybavuju tvé paže zkoumající mé tělo. Pamatuju si ty nekonečné schůze ohledně uzavření příměří mezi našimi zeměmi, schůze, kde jsme marně předstírali zájem o handrkování našich otců, zatímco naše oči vedly tichou bitvu mezi sebou.
Ve chvíli, kdy jsem poprvé zjistila, že jsi princ Hailee, v té chvíli, kdy mělo poprvé dojít k našemu seznámení za zvuku fanfár a množství přihlížejících, ve chvíli, kdy jsi vyšel spolu se svým otcem do hodovní síně, přesně tehdy jsem pochopila, co to znamená být z královské rodiny.
Znamenalo to, že muž stojící přede mnou bude vždy muset být můj nepřítel. Došlo mi, že ačkoli v den, kdy oba převezmeme vládu nad našimi zeměmi nebude mezi námi po nepřátelství ani památky, tak stejně budeme vůdci dvou nepřátelských zemí.
Zjistila jsem, že patřit do královské rodiny znamená nechat se zavřít do zlaté klece, znamená to být mocným vůdcem, který je přesto otrokem lidu.
A proto, nech mě sdělit ti zde jednu zdánlivě nedůležitou věc. Miluji tě, princi z Hailee.
A přesně kvůli tomuhle oslovení, princi, tě od teď nemůžu nazývat jinak než nepřítel koruny Lorykei.
Nemůžu tě nazývat jinak než mrtvý muž, ačkoli v mém srdci by se našla slova mnohem přívětivější, má lásko.
Ale oba víme, že dneškem společné my končí.
Dnes, 21.6.1578, začíná válka. Dnes byla vyhlášena Poslední válka mezi odvěkými nepřáteli, zeměmi Lorykei a Hailee. Válka, kde může přežít jen jedna země, jeden lid a jedna královská rodina.

A já povedu, v čele mé armády, naší zemi k vítězství.

S láskou a nenávistí,
Ramniele