Byla ze mě malá holka, která má vědomosti třicetileté ženy. Jenže ty vědomosti, to nebylo skoro nic.
V Kruvalu jsem sice byla nejchytřejší, jenže když jsem během mého pětidenního zájezdu do Londýna zjistila, co se čarodějové učili tady a co my v Norsku, připadala jsem si, jako bych nikdy žádnou školu nevychodila.
A protože prostě chci být chytrá - vždycky jsem chtěla, to byl taky důvod, proč nemám moc kamarádů, byla jsem šprt - rozhodla jsem se vystudovat školu ještě jednou. Ano, zdejší Bradavice.
Přijela jsem bradavickým expressem ke škole. Pospíchala jsem k hradu, abych si ještě stihla ukořistit místo k sezení.
Po několika minutách jsem vstoupila do Velké síně. Místo stropu bylo tisíce poletujících svíček, což síni dodalo majestátnost.
Posadila jsem se k jednomu ze čtyř dlouhlých stolů.
,, Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Levandule Brownová, " usmála se na mě dívka, která mi už od pohledu byla nesympatická. Ale na druhou stranu, byla jsem ráda, že se mnou vůbec někdo mluví. Pro objasnění, nejsem extra hezká, a nevím proč, ostatní to většinou odhání.
,, Jsem Sarah Rainová, " přijala jsem její nataženou ruku a potom sledovala, jak přichází ředitel Brumbál s nějakým ošunťelým kloboukem v ruce. Později mi bylo řečeno, že tento klobouk se jmenuje Moudrý a rozřazuje mladé kouzelníky do kolejí.
,, Páni! Doufám, že se také dostanu do Nebelvíru, kde jsou samá statečná srdce, a ty? " vydechla Levandule a obdivovala Moudrý klobouk, jak právě poslal nějakého zrzka ke stolu k Nebelvíru. Nesmírně se podobal Weaslymu, kterého jsem navštívila jako dospělá. Asi je to on, řekla jsem si v duchu.
,, Ehm, jo, já taky, " přikývla jsem, ale nebyla to pravda. Chtěla jsem ke stolu, kde jsem zahlédla blonďatého kouzelníka svého věku, který byl opravdu roztomilý a pohledný.
,, Levandule Brownová," přečetla z pergamenu profesorka McGonagallová.
,, Vidím, že máte svědomí bílé, jako šaty madam Pomfreyové, " zapřemýšlel se Moudrý klobouk a madam Pomfreyová na sebe, leknutím, že slyší svoje jméno a někdo zase něco pořebuje, vylila máslový ležák.
A já se začala bát. Moudrý klobouk nahlédl mé jediné "kamarádce" do hlavy a přečetl jí všechny myšlenky. Mohl by to udělat i mně, a zjistit, co jsem udělala?
,, Kam byste chtěla, mladá slečno? " zeptal se klobouk.
,, Do Nebelvíru, prosím, " zašeptala dívka s oříškovými vlnitými vlasy a netrpělivostí se zavrtěla na židli.
,, Nebelvír! " rozhodl Moudrý klobouk a Levandule zajásala. Jako u všech předchozích se zvedl potlesk od nebelvírského stolu.
,, Slečna Sarah Rainová, " zvolala profesorka, já vystřelila z lavice a klopýtala k židli. McGonagallka mi na hlavu nasadila klobouk a já cítila, jak se na mé hlavě pohnul a zamračil.
,, Co to vidím? Tohle snad nemyslíte vážně, slečno? Nechcete se nám všem k něčemu přiznat? " zachraptěl.
,, Ani ne, " pípla jsem.
,, Jak myslíte. Tady už se o bílém svědomí nic říct nedá. " klobouk se zadumal a já netrpělivě čekala, až řekne rozsudek. A taky mi celkem spadl kámen ze srdce, že skoro nic neprozradil.
,, Zmijozel! " vykřikl najednou. Profesorka mi sundala kloubouk z hlavy a já vyskočila. Musela mě však navést ke stolu, jelikož mi nikdo netleskal. Ano, už se vše zase vrací do normálu.
A potom jsem si všimla, že se mi splnilo přání, protože jsem mířila ke stolu, kde seděl onen blonďatý chlapec. Sedla jsem si asi o čtyři místa vedle něj. Dělala jsem, že poslouchám, jak ředitel představuje nové členy učitelského sboru, ale ve skutečnosti jsem si pozorně prohlížela každou křivku těla blonďatého chlapce.
Ano, ano, další část je tady! :--) sice celkem pozdě, ale dodržela jsem, že bude v pondělí... někdo nějaký problém? :D
Vote nebo comment potěší, těším se na Vás, příští pondělí na shledanou! 😇 :3
ČTEŠ
Dívka ze Zmijozelu
Fanfic"Když jsem tam tehdy nastupovala, nikdy bych neřekla, že ze mě bude takový ďáblík, jako se ze mě postupem času stal..."
