Infinity

3.

O další tři roky později...

"Bylo to těžký?"
"Ne."
"To je mi jasný, že pro tebe ne. Ale pro mě to bude heroickej výkon."
"Nechtějí po tobě nic víc, než zvládnout zalepit skafandr, zavolat si pomoc a naučit se manipulovat s ovladačem teploty, tlaku a složení vzduchu. Nic extra," řekl Theodor s pobaveným úšklebkem.
"Nic extra pro tebe, ale pro mě je to životní výkon. Je to aspoň uvnitř?"
"Jo. Takový pometlo, jako jsi ty, by na zkoušky neposlali jen tak ven."
"No dovol," ohradil se Richard s rádoby uraženým výrazem. "Pometlo je slabý slovo. Vymysli něco lepšího."
"Dobře, jsi Richard. Stačí?" 
"To už jo. Protože já nejsem jenom prostá osoba, já už jsem lékařský pojem! Nevím, proč se ještě nepoužívá žádný 'Richardův syndrom', nebo 'nemoc šílených Richardů'! Je to přece daleko lepší než ty nezapamatovatelný latinský blbiny!"
"A co jsem já?" zeptal se Theodor. "Já určitě budu ta tvoje 'prostá osoba'."
"Ty nejsi prostá osoba. Ty jsi retard." 

Theodor už chtěl odpovědět, ale otevřely se za ním dveře, ty samé dveře, kterými před chvílí prošel, když se vracel ze zkoušek. 
"Je tu ještě pan Starling?" zeptala se žena, která dveře otevřela.
"Ano, jsem tu," odpověděl Theodor jakmile se na ni otočil. 
"Výborně, prosím stavte se u nás zítra, od tří odpoledne bychom měli mít volno. Vedl jste si skvěle, máte úžasně přesné prsty."
"Díky moc. Můžu už jít? Mám ještě vyučování."
"Samozřejmě. Přeji hezký den."
"Vám taky. Richie, zlom vaz," obrátil se na kamaráda. "Zvládneš to," dodal co nejpovzbudivěji a zmizel za rohem.
"Předpokládám, že jste pan Richard Peak?" otázala se žena na vysokého nervózního chlapce na chodbě. Přikývl. 
"Pojďte prosím za mnou."

........................

"Špačku já to dal! Já jsem to doprčic vážně dal!" Theodor sebou pod náporem zvukových vln z malého přenosného reproduktoru trhl a paži s ním natáhl co možná nejdál, přesto ale slyšel Richieho řev zcela jasně. 
"Já tomu nemůžu uvěřit! Byl jsem tak strašně vystresovanej, že jsem si na chvilku ani nedokázal vzpomenout, kolik vlastně procent kyslíku mám mít a málem jsem ho prohodil s dusíkem! Máma bude tak nadšená až se to dozví!"
"Richie, to je skvělý, ale PROSÍM, nešlo by to potichu?! Třesou se mi věci na stole. A neříkej mi 'špačku'." Richard ho neslyšel (nebo ignoroval) a rozplýval se dál. 
"...a pak jsem to naštěstí zalepil! Málem mi ta kapka lepidla uletěla jak unikal vzduch, šoupl jsem ji tam moc shora, neybýt toho ochrannýho obleku pod skafandrem bych byl mrtvej!" Theodor už jakoukoli snahu o ticho vzdal, reproduktor položil co nejdál od sebe (bohužel ta vzdálenost činila jen tři metry) a v zoufalství si zacpal uši. Na Zemi by si přes ně ještě přetáhl polštář, jenomže zdejší jsou nafukovací, což by mu příliš nepomohlo. Konečně to vypadalo, že se kamarád vybláznil, takže se velice opatrně vrátil zpátky k reproduktoru.
"Super, Richie, ale příště mi nemusíš zarážet uši až do ponožek. Co ti říkali?"
"Že mám zapracovat na soustředění, ale jinak celkem dobrý. Mám prý dobrý reflexy."
"No vidíš, pak že jsi neschopnej. Budeš za hvězdu ve třídě."
"Až po tobě! Promiň musím to ještě říct mámě! Měj se!"
Theo si promnul uši ve kterých mu pořád ještě zvonilo, zatímco přemýšlel, jaká je smrtelná mez pro hlasitost zvuku. Byl si jistý, že k ní Richard neměl příliš daleko.

"Procy, kolik máš ještě baterky?" zeptal se malého červeného robota na stole.
"Dvacet sedm procent. Ale vydrží to dlouho, když po mě nic nechceš."
"Stejně tě nabiju. Za jak dlouho je oběd?"
"Asi za půl hodiny," odpověděl robot přičemž otevíral malý poklop na boku a nechal si zastrčit nabíječku. "Díky. Tvůj kamarád vydává poměrně hlasitý zvuky. Málem mi odstavil senzory když jsi vedle mě položil ten reproduktor."
"Proboha promiň. Stalo se s nimi něco?"
"Stihl jsem přenastavit citlivost."
"Šikula. Nepotřebuješ vlastně něco opravit? Mám teď čas."
"Jen vyměnit izolaci na jednom drátě, skřípl se v kloubu," řekl Procyon a ukázal na ohbí jeho paže. "Jinak všechno v pořádku".
"Jak dlouho tam byl ten drát skříplej?" zeptal se Theodor a odklopil červený kovový panel na robotově 'nadloktí'.
"Něco přes dva dny, už se té izolace sedřela skoro polovina. Řekl bych ti o tom, ale nechtěl jsem tě zatěžovat."
"Nebudeš mě zatěžovat tím, že mi to řekneš. Aspoň rozhodně míň, než když počkáš, až to přestane fungovat," namítl Theodor a hledal správný drát. "Zvlášť když je to takhle blbě šprajclý. Promiň, budu tě muset vypnout, mohl bych ti to zkratovat. Nezlob se."
Odpojil robota od nabíječky, stiskl malinký vypínač vedle konektoru a začal opatrně rozkládat kloub. Není divu, že mu chválili jemnou motoriku prstů, od osmi let se věnoval takové drobné technice a teď pracoval s jistými a přesnými pohyby. Malými kleštěmi pomalu vytáhl drátek z povoleného kloubu, odpojil ho od robota a vyndal ho ven. Seškrábal z něj poničenou izolaci kterou hodil do koše na gumu (v kolonii panovala přímo morbidně přísná pravidla pro třídění odpadu) a drát strčil do šuplíku pro pozdější využití. Když na Marsu nemáte důvod něco vyhodit, tak to nevyhazujte - jedna z prvních pouček, které se naučil. Z krabice v šuplíku vytáhl nový drát i s izolací, zkrátil ho a zapojil zpátky do Procyonovy ruky. Vlastně ani neměl žádný konkrétní důvod, proč pojmenoval svého robůtka zrovna tak, ale odmala se zajímal o vesmír a jméno hvězdy Procyon se mu zalíbilo. 

......................

"Co na to máma?" Dva chlapci se s odporem snažili spořádat jídlo, které dostali.
"Byla nadšená," řekl Richard když do sebe násilím vpravil kus kapusty. "Ale taky se strašně bojí, nezajímá jí, že je to skoro všechno automatický. Nechce slyšet nic o tom, jak málo je pravděpodobný, že se skafandr propíchne, když nebudeš dělat vážně velký pitomosti."
"No jo, ale jak málo je pravděpodobný, že ty nebudeš dělat vážně velký pitomosti?" zeptal se Theodor.
"Asi tak nula celých nula nula nula nula -"
"Dobře, chápu. Ale stejně, nečekal jsem, že s nimi budeš mít problém. Při testech si furt děláš srandu sám ze sebe, když nic nevíš, a teď jsi tak vystresovanej. Doufám žes nám nedospěl Richie."
"Jen to ne, Špačku."
"Neříkej mi 'špačku'." Theodor dostal svoji přezdívku jednoduše podle příjmení - 'Starling' k tomu přímo vybízí. Naštěstí už si jakžtakž zvykl a ve skutečnosti mu to bylo celkem jedno.
"Já nevím, je to takový hodně realistický," pokračoval Richard. "A k tomu ještě je to simulace krizových situací. Kdo by se z toho nestresoval."

........................

Teda řeknu vám, soundtrack z Avatara je neuvěřitelně inspirativní. Zkuste ho někdy taky :D ('Jake enters his avatar world', 'Becoming  one of the people - Becoming one with Neytiri' a 'Bioluminiscence of the night' jsou úžasný...ne, pusťte si je všechny...R.I.P. James Horner :( )

Mimochodem, ano, Procyon (myslím alfa Canis Minoris - Procyon A, ne B, bílí trpaslíci jsou nuda) je moje oblíbená hvězda :D Rektascenze ("horizontální" vzdálenost od jarního bodu, což je jeden ze dvou bodů na průmětu rovníku kterými prochází Slunce během jarní rovnodennosti...radši si to najděte...stejně vás sférická astronomie určitě nezajímá) necelých 8 hodin (osmička je moje nejoblíbenější číslo), je v souhvězdí Malého psa (zbožňuju pejsky, má tady taky někdo Berňáka?) a tak nádherný název. Jo, česky je to Prokyon, ale to je ošklivý  °^°
Doufám, že tahle (a ani žádná jiná) kapitola není moc velká nuda. Jestli jo, můžu to osekat :)