Jiří Kulhánek
Divocí a zlí - část čtvrtá:
Kříže
Není důležité vyhrát, ale přežít.
I když vyhrát je taky fajn.
Obzvlášť, když vyhraju já.
U Červeného kohouta jsem nad zubatým osazenstvem vyhrál piezogunem a přeživší mi pak (rádi!) prozradili, co jsem chtěl - kde se poohlédnout po oblíbeném doktoru Seydelmannovi, například. Pak jsem s pomocí stříbrného kříže vyhrál definitivně a vypadl, než se z mrtvých-nemrtvých stali živí-mrtví-nemrtví.
Doktora Seydelmanna se potřebuju zeptat na několik titěrností: jednak, kde je Veronika Braunerová, druhak, kdo byli syčáci, kteří si zaplatili za mé dodání do skladiště v New Yorku... A taky ho potřebuju co možná nejodporněji zlikvidovat.
Po pravdě, celková situace je trochu komplikovanější: Bratři si nejprve mysleli, že jsem Temný Prorok, pak že nejsem, a teď zase, že jsem. Z tohoto důvodu do Londýna dorazil „balíček“, což je vychytralá policejní šifra pro Kyberkentaura. A Kyberkentaur, to je okolnost, kterou bych nemusel přežít ani já - VÍRA A ŘÁD v nanejvýš smrtonosné podobě.
Řešit problémy s prázdným žaludkem je ale na nic, takže než za Seydelmannem, zašel jsem za Magde na borůvkový koláč s drobením. Magde je celkem v pohodě, i když se pořád na něco vyptává (proč-proč-próóóč?) a má příšerný (módní) vkus (jednu její extremisticky kolorovanou košili mám na sobě, a věřte, potkat mě, v hrůze utečete).
Ve SNACKU mne ale místo porce koláče čekala porce policejních mrtvol a dopis: něco ve smyslu, Že Magde unesli, a pokud nepřijdu do budovy Watson Corporation na Gordon Street, že ji zabijí. Což by mne až tak netrápilo, ale ta adresa je podezřele blízko té, kde bych se měl poptat na Seydelmanna... no, netrápilo, ty koláče jí fakt jdou.
Co dodat.
Jako vždy se blíží houkání policejních sirén.
Jako vždy prší.
Prostě všední den.
Všední noc.
Rozhlédl jsem se a Magdino auto stálo za popelnicemi stejně jako včera. Zámek měl co dělat sám se sebou, o ochraně dveří nemluvě.
„Tak, Hurikáne, ukaž, co v tobě je,“ pustil jsem stěrače a s prskajícím motorem vyjel na silnici a rychle zahnul, abych se vyhnul konvoji policejních vozů.
***
Takhle pozdě v noci byl Londýn opět docela průjezdný. Pršelo pořád stejně (hodně) a Hurikán sice jel, ale i schopnosti pilota z klanu Pilotů napínal do krajnosti. Cestou jsem poslouchal kódované policejní frekvence: někdo mocný tam uvažoval, že vyhlásí výjimečný stav, a na jedné z nejzakódovanějších někdo ještě mocnější stále dokola opakoval:
„Musíme ho dostat! Prostě musíme!“ a někdo mu odpovídal: „Ano, pane. Jistě, pane.“ Přemýšlel jsem, jestli náhodou nemluví o mně.
***
Na adrese, kam jsem si měl přijít popovídat s únosci Magde, mne čekalo malé překvapení.
Stál jsem u rozzářené výlohy (podle všeho byly někdy nedávno Vánoce) a pozoroval v ní odraz obrovské budovy na opačné straně bulváru. Stavba byla osvětlená jako diamant v muzeu, a ve výšce, kde mizela oblacích, zdaleka nekončila. Teď to překvapení: Nejenže to bylo na té samé ulici, kde bych měl získat informace o Seydelmannovi, byl to dokonce ten samý dům - nebo spíš DŮM. Mrakodrap byl tak obrovský, že každý jeho vchod měl vlastní číslo - ty dva, které mne zajímaly, od sebe byly přes půl kilometru a už jsem začínal tušit, kdo mne sem pozval. To, že oni našli mě, mi ušetří spoustu běhání.
