Mystic Falls
"Vstávat, hrdličky!" vplula jsem do bytu, kde momentálně přebýval Damon a Elena. Leželi vedle sebe na posteli a já si to zamířila k závěsům, rozhrnula jsem je. V ten moment začala Elena neuvěřitelně pištět. Rychle jsem s nimi škubla a zatáhla je zpátky. "Promiň, nějak mi nedošlo, že..." podívala jsem se na dřevěné parkety, Damon si mne vážně měřil a hnědovláska byla asi trochu naštvaná. Přikrývala se dekou.
"Co tady děláš?" spustil Damon a opřel se o lokty. "Už ti někdy někdo řekl, že jsi celkem otravná?" nadzvedl jedno oboči.
"Ha - ha, jedeme domů, opouštíme New Orleans!" oznámila jsem jim s úsměvem na rtu. Elena se na mne chvíli nechápavě dívala.
"Proč? Klaus už to vyřešil..."
"Proč pořád všichni mluvíte o Klausovi, sakra? Prostě se jede domů! Chci jít zase do školy... vyřešit to se Silasem a Katiou. Prostě vše urovnat," pozvedla jsem ramena. Damon a Elena na sebe koukli.
"To musela být velká hádka," připustil můj starší bratr s havraními vlasy, "každopádně," podíval se na mne, "jsem rád, vůbec se k tobě nehodil." Protočila jsem očima.
"Jede se domů, balte!" naplánovala jsem jim to.
"Jestli ti to stále nedošlo, já odtud nemůžu, ani kdybych sebevíc chtěla, víš, nemám takový pěkný modrý kamínek, jako vy!" zamračila se na nás.
"Fajn, já a Stefan odlétáme za pár hodin, vy leťte večer, zatím řeknu Bonnie, aby ti nějaký vyrobila," slíbila jsem jí. "Takže," spráskla jsem ruce, "máte ještě nějaký čas," sladce jsem se na něj usmála a odcupitala z bytu.
***
O pár hodin později už jsem seděla v letadle a dívala se z malého okýnka ven. Všude kolem byly husté mraky a já byla naprosto ztracená ve svých myšlenkách. Byl to rozchod? Rozešel se se mnou Klaus tímhle způsobem? Je konec? Hrálo mi v hlavě. Možná ano, možná měla jeho sestra pravdu a mezi námi je konec. Upřímně jsem si myslela, že nám to vydrží déle.
"Tereso," volal mne hlas, který mne pomalu vtahoval do současnosti. Někdo mi před obličejem lusknul, otřásla jsem se a hned se podívala vedle sebe, seděl tam Stefan s nazdviženým obočím. "Ne, že bych chtěl rýpat, ale přistáli jsme," usmál se na mne.
"Já jsem nějaká zamyšlená," uznala jsem a zvedla se ze sedačky. Prošli jsme úzkou chodbičkou, u východu nám ještě letušky popřály hezký zbytek dne. Vyšli do slunného dne v Atlantě, celkem se mi stýskalo po Mystic Falls. Vím jistě, že tady pobudu ještě pěknou řádku let. Nepromluvila jsem se svým bratrem pěkně dlouho, což jen dokazovalo, že nejsem ve své kůži, jeli jsme autem - nic, vystoupili jsme - nic, jen jsem prostě otevřela dveře od penzionu a hned si to zamířila do svého pokoje, kde jsem sebou okamžitě plácla na postel. Byla jsem určitým způsobem vytočená, proč mě ten hajzlík tak naštval? Byla to jen hloupá hádka, za kterou možná můžu i z nějaké té třetiny já.
Vzpomněla jsem si na Elenu, musím ji nechat udělat ten prsten, slíbila jsem to. Vytáhla jsem si mobil z kapsy u kalhot a vytočila Bonniíno číslo, ozvaly se dva tóny a poté to zvedla.
"Ano?" na konci se jí trochu zvedl hlas.
"Bonnie, ahoj, něco bych od tebe potřebovala," šeptla jsem. Slyšela jsem dlouhý nádech."Pokud jde o Stefana, tak..."
"Ne, o něj vážně nejde. Potřebovala bych prsten proti slunci," vysvětlila jsem.
"Ty jsi ten svůj ztratila?" jako bych viděla ten její obličejík ve tvaru srdíčka, jak se zamračil."Ne, je to pro... kamarádku," vychrlila jsem ze sebe. "Prosím, uděláš ho?" slušně jsem jí poprosila.
"Dobře, večer ho přinesu," povzdechla si. "Já jen... mluvila jsem včera se Stefanem a...""Mluvila jsi se Stefanem?" zopakovala jsem po ní. "Jak si s ním mluvila?" vyšvihla jsem se na nohy.
"No, přišel ke mně domů. Říkal, že ho to strašně mrzí, to že se se mnou rozešel. Problém je, že já jsem se rozešla s ním..."
"Bonnie, ty jsi nemluvila se Stefanem!" křikla jsem do telefonu. Vypni ten telefon, vypni telefon! Znělo mi v hlavě, nenapadlo mě nic jiného, než ho vypnout a hodit na postel. Ohlédla jsem se.
"Vítej zpátky, Tereso! Chyběla jsi mi," pokřiveně se na mne pousmál dvojník mého bratra.
"Stef..." Budeš ticho, odejdeš z domu, a nikdo se o tom nedoví! Mé nohy zamířili k rámu okna, otevřela jsem ho dokořán a prostě jen skočila, mé nohy se dotkly cesty.
"Skvěle, věděl jsem, že si takto budeme rozumět!"
