×××
Probudila jsem se a hned po poroshlédnutí usmála. Opět to stejné místo. Studená zem, na které jsem nyní ležela byla na nějakých místech i krvavá. Poroshlédla jsem se dál po cele. Už tu trčím celkem dlouho. Nevím, možná jen rok, ale kdo ví. U mě je to rok a pravda je taková, že tu trčím třeba pět let. Není tady moc co dělat. Každu chvíli kolem mé cely proletí mozkomor. Myslí, že mi seberou nějakou vzpomínku. Mýlí se, co by mi brali, když žadnou šťaštnou vzpomínku nemám. Ach, jsou blbí.
Užívám si ten pocit, že ostatní trpí a já jediná ne. Líbí se mi slyšet křik a prosení o pomoc. Když je ta osoba poddaná a vy ji ovládáte. Ta krásná chvíle, když sešlete Crucio a ten pohled na tu osobu jak se svíjí. Ale nejlepší je konec. Smrt. Ta chvíle, když se nadechne naposledy a pak už nic. Ano, to je nejlepší chvíle. Tak možná i já teda mám šťastnou myšlenku, ale tuhle mi mozkomorové nechají.
Jednu věc nechápu, jak odsuď mohl ten zrádce Sirius utéct. Kdybych veděla jak, možná bych to i zkusila... ne nezkusila. Protože je to nápad toho krvezrádce a já takový nápady nebudu využívat. Můj Pán si pro mě příjde, je to lepší cesta ven, než toho zrádce.
Najednou něco zašustilo u mých mříží. Podívala jsem se a prvně jen nevěřila a sledovala stín, jenž stál před mojí celou. Tušila jsem kdo by to mohl být. Usmála jsem se. V malém světlu šlo poznat, že se osoba zarazila a sledovala mě. Dlouho bylo ticho a pak se rozhodla osoba promluvit.
,,Bello?" zeptá se osoba a celou si mě prohlédne.
,,Ano. Čekala jsi snad někoho jinýho!?" vyštěknu po ní a dodám ,,Co chceš?"
,,Nemůžu tě ani naštívit?" poví osoba trochu uraženě.
,,Ne." odpovím a tak zakončím tento dialog. Osoba odejde.
A zase sama..
