Where are you? Father...

Vánoce

Seděla jsem u okna. Mráz kreslil na okenní tabulky obrazce, jako by se nic nedělo. Jako by venku nechumelilo, až nebylo vidět na krok. Jako by nebyly vánoce.

Vánoce. Další... opakují se každý rok. Každý rok, kdy se lidi radují. Přemýšlela jsem nad Vánoci. Mám za sebou už patnáctery. Toto jsou šestnácté, a pouze o dvou jsem byla šťastná. Ten krásný pocit, kdy se těšíte, až zazvoní zvoneček a vy utíkáte ke stromečku, plni očekávání, co letos dostanete. Krásný pocit. Já utíkám ven, plna očekávání, že třeba jednou... alespoň na chvilku, spatřím v dálce naději. Nějaké pojítko. Cokoliv. Vánoce mají být Svátky radosti. Veselení. Pohody. Ani jedno... ani jedno o Vánocích neznám. Už od dvou let. V ruce svírám fotku. Jsem na ní já, když mi byly dva roky, máma a... táta. Byl veselý. Jeho hřejivý úsměv mi dodával pocit důležitosti a bezpečí, i když byl jen na fotce. Jeho havraní, lehce delší vlnité vlasy, byly totožné s mými uhelně černými, dlouhými a nezkrotnými kadeřemi. Byl vysoký, objímal mámu a pozoroval, jak se raduji z dárků. Na fotce jsme všichni šťastní. Po tváři mi stekla slza. Skápla na fotku a utkvěla na hlavě táty. Každé Vánoce čekám a doufám, že se vrátí. Ale už třináct let nic. A letos to taky nevypadá. Dívala jsem se směrem k lesu. Na pastviny, kde už od mých dvou let chybí jeden z koní. Noir. Kůň, černý jako uhel. Mohutný a majestátní. Patřil Tátovi. Při tom pomyšlení mi po tváři stekla další slza. Tati. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Říká se, že dívka potřebuje matku. Ale já potřebuju tebe tati. A nikoho jiného.

Zazvonil zvonek. Ozvalo se zaťukání a já si rychle otřela slzy a šla jsem otevřít.

"Elaine. Už zase si brečela?" vyhrknul hned místo pozdravu Johan. Mámin manžel. Po tom, co táta o Vánocích před lety zmizel, vzala si máma Johana. Je to hodný člověk. Mám ho ráda. Ale tátu mi nikdy nenahradil. Nedělá rozdíly mezi mnou a bratrem. I když bratr je jeho syn a já jsem "jen" matčina. S mámou je to ale jiné. Na moc věcech se neshodneme. Koně si nechala jen kvůli mně a vzpomínce na tátu.

"Jo..." odpověděla jsem popravdě. Johan to na mně pozná. Mamce je jedno jestli brečím, bratr to nepozná, ale Johana neoklamu.

"Pojď. Obleč se a půjdeme se projít. Aspoň bude mít máma trochu času."

Vděčně jsem se usmála.

"Děkuju. Hned jsem zpět!" Rychle jsem na sebe naházela oblečení, do kapsy si strčila fotku a obula si boty. Vyrazili jsme do lesa. Toto prostředí mě uklidňovalo. Nevím ani proč. Chumelilo, stromy byly bílé. Všude byl sníh. Vánoce, jak by si je každý představoval. Ale já šla se skloněnou hlavou a slzy na mých tvářích, se měnily v krápníky. Kolikrát už jsem tudy šla a doufala, že aspoň jednou... Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala ty myšlenky.

"Zase čekáš?" podíval se na mě Johan s tázavým pohledem.

"Jo... víš... pořád doufám, že když o Vánocích zmizel, tak že..." oči se mi naplní slzami.

"Já vím. Já vím. A taky vím, co by ti řekla máma. Ale já ti to říkat nebudu. Chápu tě. Věř mi. Nebudu ti říkat ať na něj zapomeneš. Vím, že to nejde. Jak by si mohla. Je to tvůj táta." Podívala jsem se na něj. Byl jediný, kdo říkal je. Ostatní říkají byl. A za to jsem mu vděčná. "Ale nezapomeň, že i když ti tátu nemohu nahradit, jsem tu pro tebe a vždy budu."

Pak se na mě podíval, usmál se a prohlásil: "Víš co? Nechám tě samotnou. Přijď v devět na štědrovečerní večeři." Poplácal mě přátelsky po zádech a otočil se k odchodu.

"Děkuju. Za všechno." řekla jsem a dívala se, jak odchází. Sedla jsem si do sněhu a začala jsem brečet. Nevadí mi, když umrznu. Je mi to jedno.