Imaginární štěstí

Život?

   Ani nevím, co bych vám řekla o svém životě. Nebo spíš nevím, co by jste chtěli slyšet. Jestli si myslíte, že můj život byl dokonalý, tak to se sakra mýlíte. Otce jsem neměla. Odešel ode mě a od maminky dřív než jsem se narodila a prý si založil vlastní rodinu. Moje maminka si našla jiného, když mi bylo pět. Ona pracovala jako švadlena a moc nevydělávala. Tím pro ní bylo těžší schytat chlapa, který se na nás jen přiživoval. V mých devíti letech začal můj otčím matku mlátit, ze začátku jen lehce ale za pár let se to obrátilo v brutální. Často se mě snažila mamka chránit a schovávat. Někdy jsem i celou noc brečela a poslouchala rámus zamčená v komoře. Jednou, to mi bylo zrovna krátce čtrnáct let, mě poslala máma ke kamarádce, byla to jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla. Ráno jsem se vrátila domů a narazila jsem hned u vchodových dveří na kufry. Jak mě mamka uviděla vzala kufry a zakřičela, ať jdu rychle za ní. Došli jsme až na nádraží, kde jsme měli nastoupit do vlaku. Dříve nebyly, tak časté rozvody a byl docela problém usvědčit manžela z tyranctví. Nejlepší způsob byl utéct. Zahoukal vlak a matce se objevil v očích záblesk naděje. Rychle naskočila do vlaku a já šla za ní. Najednou mě někdo chytil za loket, začala jsem křičet ale ty ruce mě táhly pryč od vlaku. Máma se rozeběhla za mnou a křičela, pusť ji. Bylo mi jasné, že je to můj otčím. Táhlo z něj neskutečné množství alkoholu, čehož jsem se docela bála. Zastavili jsme se až v úzké uličce. Matka za mnou doběhla, obě jsme brečely. Otčím vytáhl z kabátu pistol a po výstřelu se maminka sesunula k zemi. Konečně mě pustil a já se rozeběhla k ní. Další výstřel. Ucítila jsem bolest na hrudi a když jsem sklonila hlavu všude krev. Moje se míchala s matčinou. Poklesla jsem vedle ní a ještě při vědomí jí chytila za ruku. Usmála se na mě a pošeptala: "Všechno bude dobré, zlatíčko". Slyšela jsem poslední výstřel, po kterém poslední tělo v uličce spadlo k zemi. Zavřela jsem oči a poté jsem se objevila ve tmě. Sama. Beze světla. Navždy. Ten den jsem zemřela.

Probudila jsem se v utěsněném malém prostoru. Otočila jsem se a viděla... sebe? Ležela jsem v rakvi. Měla jsem na sobě rudé šaty, tmavě hnědé vlasy mi někdo rozprostřel kolem hlavy a vypadala jsem jako bych spala. Jenže moje oči se už neotevřou. Rozhlédla jsem se kolem. Všude byly židle. V první řadě seděla hubená zrzavá dívka v modrých svátečních šatech. Byla to Sally, moje jediná doopravdová kamarádka. Brečela. Moc ráda bych jí řekla ať nebrečí. Lámalo mi to srdce. Za ruku jí držela její matka, která si slzami rozmazávala líčení. O pár řád dál sedělo pár mých spolužáků a spolužaček, divím se že vůbec vědí, kdo jsem, nebo kdo jsem byla? V první řadě seděl vysoký černovlasý muž v obleku a přes jeho lehké strniště na tvářích a bradě se také kutálela jedna slza za druhou. Pátrala jsem v hloubi duše, ale nemohla jsem si vzpomenout kdo to je. Najednou se všichni zvedli a šli k tomu neznámému pánovi, mohlo mi být tak přes třicet, více ne. Se všemi si podal ruku a ostatní mu popřáli upřímnou soustrast. To mě dosti zaráželo. Když se před ním zastavila Sally, začalo na něj skoro křičet:"Jak jste jim to mohl udělat? Jak?" znovu se hystericky rozbrečel a její matka jí v tu chvíli okřikla. Pán se k ní trochu sklonil. Sally byla vysoká, ale přesto byl ten muž o dvě hlavy vyšší. Rozčílennou Sally ten pán objal a řekl:"Mě je to také neskutečně líto, jeli zrovna ke mě, když se to stalo, vím, že jsem je neměl pouštět...moje maličká dcerka" podíval se mým směrem, což mě vyděsilo, ale pak my došlo, že koukal na mé nehybné tělo v rakvi. Kdybych cítila srdce v mém hrudníku, určitě by bušilo jako o závod. Tak tohle je můj otec? Chtěla jsem začít brečet, ale v tu chvíli si Sally utřela slzu, co jí stékala po tváři a se soucitným pohledem dodala:"Už nebyla maličká" a usmála se. Můj OTEC (táta, můj tatínek) jí úsměv opětoval a poté se síň vyprázdnila. Ještě před pár minutami neznámý muž přistoupil k mé rakvi, vzal mě za ruku, pohladil po tváři a dodal roztřepeným hlasem:" Promiň, holčičko" dal mi pusu na čelo, na sako mu dopadla poslední slza a pomalu kráčel ke dveřím. Zakřičela jsem za ním:" Odpouštím ti, tatínku!" v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Táta se zastavil, ale neotočil se. Skoro neslyšným hláskem mi jeho duše odpověděla:"Děkuji" a pak se dveře zabouchli a já se opět ocitla ztracená ve tmě.