Dívka Mafie

Kapitola 5 - Kdo z koho

Kdo z koho

Pohled vypravěče

„Poslyš Denise, nemusíme tady držet tu holku, nejspíš není ani vlivná." Povídá Castelo ve společenské místnosti, kde několik lidí hraje poker a ostatní se drží baru. „Co si zjistil, že tak soudíš?" „Nejspíš je to jenom nějaká Vasilova šlapka. Co mi pověděli, je tam hodně krátkou dobu. Pochybuju, že vůbec něco o Vasilovi a Ruvargo celkově ví. " „Co je krátká doba?" „Je tam ani ne měsíc." Denise zamyšleně hledí po místnosti a Castelo se znovu rozmluví. „Můžeme se o ní postarat my nebo ji poslat zpátky k Ruvargo, kde se o ní postarají oni a nemusíme si špinit ruce." Dívka se nakloní ke Castrovi s výrazem přesvědčenosti a bez známek obav povídá „Castelo, to je vše co jsi našel? Víš, kdyby byla jen takhle malá ryba, určitě by nebyla u takovéto akce." „Dřív prý zařizovala obchody. Zbraně, drogy, však víš, ale jinak o ní nikdo nic neví." Snaží se jí Castelo znovu přesvědčit. „Pokud její minulost není známa, může se za jejím vpádem do Ruvargo schovávat něco víc. Necháme si jí tu nějakou dobu. Žádné jídlo, jen o vodě. Uvidíme, jak dlouho to vydrží a jestli nám poví nějakou vlivnou informaci. Nikdo k ní bez mého svolení nesmí, je to jasné?" „Jak si přeješ."

Pohled Shale

Hodina míjí další a další. Je to jak nekonečný cyklus, pořád dokola. Vzpomínám si jak sem byla poprvé někde zavřená, kvůli obchodu. Dobře, sice to nebylo takhle dlouho a měla jsem lepší vyhlídky, ale taky to bylo podobně nepříjemné. Minule mě, ale po dvou hodinách nesmyslného čekání na mého dodavatele pustili. Tohle je jiný kafe. Tolikrát jsem si prohlédla stěnu, podlahy, postel, stůl i židle, že už mi to tu přijde jak u mě doma. Kdybych šla po slepu, tak i vím na kroky, kde se co nachází. Nejsem tu dlouho, ale i za tu chvíli asi tak pěti dnů se ve vaší hlavě rojí desítky možná i stovky myšlenek. Přemýšlíte o téhle práci a jak sem se do toho navezla, já kráva sama. Nevím proč, ale strach se stále nedostavuje. I když vím, jak to chodí. „Tak co ty šmejde! Už budeš mluvit?!" Najednou se ozve z vedlejšího pokoje řev. Rychle hledám, odkud jde nejvíce zvuku, když nacházím malou mřížku schovanou pod postelí. Posléze se k ní dostávám a prohlížím skrze ní. Vidím Afanasiho, jak leží na zemi. Přes krev a podlitiny už ani nevidí. Ať už jsem viděla cokoli, na tohle se nemůžu už koukat. Moji hlavu zmáhá hodně pocitů a myslím, že je jen otázka času, kdy se snad z těch myšlenek sesypu. Nedokážete si ani představit, jaké to je. Vaše šance se každou, co by hodinou, minutou zmenšují a vidět tam takhle, jednoho z vašich lidí vám na sebevědomí nepřidá. Pomalu lezu zpátky, ale cestou si všimnu, že pod matrací něco je. Vytahuji kus kovu, namotaný cárem látky ke dřívku, nejspíš od stolu. Připomíná to nůž. Beru si ho a schovávám do kapsy. Jakmile stoupnu na nohy, křik z vedlejší místnosti přestane. V rychlosti jdu tedy, znovu na kolena a plazím se k mřížce. „Afanasi?" Zkouším oslovit polomrtvého rusa. „Afanasi!" Hlasitěji zavolám. Neochotně, ale přeci na mě natáčí hlavu. „Shale? Jsi to ty?" Zamžourá očima. „Jo, jak na tom si?" „Už to asi dlouho nevydržím." „Nenechají tě umřít, si pro ně moc důležitej." „Kéž by sem nebyl, Shale. Kéž by sem nebyl..." maličko nadzvedne jeho úsměv, až jsou mu vidět jeho zakrvácené zuby. „Hej!" zařve někdo za mnou a okamžitě mě vytahuje z poza postele. Je to Sangar a jak je o něm známo zase mi jednu vlepí. „Ty se v tom snad vyžíváš." odvětím. Znovu se mě těma jeho špinavíma drápama snaží chytit, ale já zareaguji dřív. Kopnu ho silou do kolena, až zaúpí bolestí a jde na zem. Obtočím nohy okolo jeho hlavy a několika ranami jej zasáhnu do obličeje dokud neomdlí. Poté prohledávám jeho šaty a hledám nějakou zbraň. Tu, ale nenecházím. Pomalu a opatrně se plížím ven, z tentokrát otevřené místnosti. Probíhám nejpotišeji, jak to jde. Kroky někoho dalšího mě však vyruší. Schovávám se za jeden z výklenků dveří po cestě a čekám. Nohy se mi klepou a hladem šilhám, ale přesto mě adrenalin drží při vědomí. Blíží se. Už je skoro u mě, když vytahuji svůj kus kovu a.. „Mám tě!" chytám osobu pod krkem a přikládám svou zbraň. Je to ta dívka. Držím pod svýma rukama mafiánku! Radostí, že se mi něco povedlo, moje hlava jančí. Fajn, ale co teď. Po třech vteřinách se dostávám zase do stresu. Sakra co to dělám? Vždyť takhle svoje šance obrovsky zmenšuju, nebo ne? Už nedokážu ani smysluplně přemejšlet. „Co se to tady děje?!" Křičí na mě Castelo a sbíhají se k nám další italové. „Když mě chceš zabít, pošli člověka, který to dokáže." Odvětím mu na otázku. „Co?" Nechápavě prohodí, když se zamnou ozve italština, ale hlasem který znám. Jen na oko se otáčím a tam Sangar „Promiňte madam." Castro ho však přerušuje „A co teď chceš dělat, Shale? Zabít ji?" Posměšně pronese.Podívám se na tu dívku, která má zavřené oči a ani se nepokouší vyvléknout z mého sevření. Náhle povím „Jestli chceš něco vědět, posleš jí. Budu mluvit jen s ní. Rozumíš?!" Trochu nechápavě se na mě podívá a potom se začne smát. „To je všechno? Žádná svoboda?" „Nejsem hloupá, buď chceš dostat Vasila nebo budeš zase plýtvat olovo a budeš mít zase ruce prázdný. Je to jen na tobě, Castelo. Buď hned jak jí pustím mě necháš popravit, nebo si tady s dámou promluvíme o vnitřních záležitostech rodiny Ruvargo. Členové, dosavadní akce nebo samotný Vasil .." Využívám vědomostí ze složek od policie, abych ho přesvědčila o mé znalosti jejich rodiny, která je však malicherná. Oni však neví odkud to mám a když už nic jiného, tak získám čas. Castelo se na mě podívá, jako kdyby se probudil ze snu a než stačí znovu něco říct... „Co kdyby si přestal vyjednávat, když tu jde o můj život, Castro." V klidu pronese italsky mafiánka, stále se zavřenýma očima a já znovu nepobírám ani větičku. „Mám jí zabít, Denise?" ptá se Castro. „Ne. Tento boj, je můj." „Můžete mi někdo říct o co jde?" Nechápavě se přidávám do jejich rozhovoru. „Wha..." křiknu, než dopadnu na zem. Co se tu právě stalo? Ležím na zemi a mafiánka mi drží ruku s kusem kovu. Na mou tvář padá krev. Tentokrát však není moje, ale její. Padá ze šrámu, který jsem zapříčinila já, než mě složila na zem. Pramínek dívčiných zrzavých vlasů se během jejího chvatu vyvléknul z drdolu a houpe se společně s mým pokusem o vyjednávání, nademnou. Její tajemně krásné oči, tentokrát propichují ty mé a rány si ani nevšímá. „Jak dlouho nedostala najíst?" poví směrem ke Castelovi. „Čtyři, možná pět dní." muž odpovídá. „Je celou dobu o vodě a dostala se až sem?" Svraští mafiánka čelo, pod mírou údivu, který ihned mizí. „Na tvůj rozkaz, jsem jí nic neposlal." „Dobře." odpovídá mu, chvíli mlčky přemýšlí a poté mluví dál „Vykoupejte jí, ošaťte a dejte najíst." „Denise, opravdu si myslíš, že ona něco ví? Třeba se nás jen snaží využít a podloužit si tak život. Třeba jen zaslechla moje jméno, když jsme si tam povídali.." Poví potichu Castelo k Denise, říci to nahlas by bylo, jako kdyby se před všemi snažil zpochybňovat mafiánky rozkazy a on ví, že by si to Denise nenechala líbit. Přesto dívka v nese na svůj obličej ostrý pohled, který míří na přímo na odporujícího muže „Uděláš to, co jsem řekla. A ty Sangare, jestli ještě jednou porušíš můj příkaz, zaplatíš životem." Pouští mou ruku. Další mafiáni se mě chopí a táhnou zase bůh ví kam. Nesnažím se už ani bránit. Nemám sílu. Tentokrát mě vlečou úplně jinam. Bohužel pro mě je to však díra tomu podobná. Teda má víc vybavení a další místnost, ale pořád v takových chladných barvách. Táhnou mě až do koupelny a tam mě opírají o vanu a opouští mou osobu. Několik minut tam tak sedím, bez jediného hnutí. „Halo?" ozve se z vedlejšího pokoje, ale já ani nemukám. Přichází ke mně žena, která by se měla jmenovat Marla, pokud si dobře pamatuju. „Kdo jsi?" potichu breptnu. „Marla, pomůžu ti se trochu zcivilizovat." Usměje se s vlídným pohledem. „Proč? Není to zbytečný? Mě to tak přijde." Faleště se uchechtnu. „Asi si udělala na Denise dojem." Sklání se ke mně a dává ručník vedle mé osoby.„Denise?" Nevěřícně se ptám. „To je ta žena, kterou si použila jako štít. Obdivuhodné." pozvedne obočí do údivu. „Ona má nějaký vliv?" Chvíli na mě zírá a potom poví, „Zvádneš se vykoupat? Přinesu ti jídlo." Kývnu hlavou na souhlas, „Jo to dokážu." odpovím a žena odchází. Místo toho abych si, ale napustila vanu se svlékám a pouštím na sebe proud horké vody, ze sprchy. Zaschlá krev z vlasů a kůže pomalu stéká a barví vodu do ruda. Je to krásný pocit cítit teplo a čistotu po dokončení očisty. Miluji tu vůni, po koupeli, kdy šampon jemně voní na vaší kůži a tělo je osvěženo čistou vodou. „Už jsi hotová?" Ozve se Marlin hlas z vedlejšího pokoje. Otírám ještě zbylé kapky, bavlněným ručníkem a převlékám se do čistého županu. Své vratké nohy nutím jít vedle, kde si sedám do jednoho z křesel. Marla ke mně přesouvá tác s jídlem a pitím. „Jez pomalu, ať si žaludek zvyká znovu na příjem potravy." „Děkuju." odvětím. „Ne, to nedělej." „Co?" „Neděkuj, já to chápu, ale ostatní mafiáni by to brali jako tvojí slabost. Musíš děkovat, pro takhle málo, to by pro Castra bylo sousto, kterého by se chytl a vysmál by se ti." „Proč mi to říkáš?" „Je to jenom malichernost, kterou je nebudeš vytáčet, během tvého pobytu tady." „Můžu mít otázku?" nesměle se zeptám. „Ano." „Kolik lidí, jako jsem já, jsi odsud viděla odcházet?" Chvíli se na mě dívá, ale tím chvilkovým tichem je mi to hned jasné. Nečekám tedy na odpověď a ptám se znovu. „Tak proč jsem ještě naživu?" „Víš, nikdy jsem neviděla, že by Denise, při takovéhle příležitosti, někoho nechala žít. Nevím proč to udělala. Není to zrovna člověk, který by měnil svoje zvyklosti." „Jsi ke mně hodně otevřená." „Z ohledem na tvou situaci, ať už je to smutné, ti můžu říct všechno." Místo toho abych znovu přemýšlela o špatných věcech, začínám se smát. Stále s koutky úst zvednutými se ještě jednou pokouším položit otázku „Neodpověděla si mi. Je Denise jednou z vlivných osob?" Marla si povzdechne „Ano, má vliv na rozhodnutí. A pro příště, jestli se chceš ještě někdy nadechnout, drž ruce od jejího těla dál, jí totiž nechceš naštvat."