Nechápu to...nechápu proč zrovná já?! Připadá mi to celé jako sen, jako krásný sen, sen který určitě za chvíli zkončí a já budu zase v hnusné realitě....
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Dneska zpátky do školy po prázdninách...už vidím jak všichni budou šťastní...šťastní z nových dárku, šťastní z kamarádů, které dlouho neviděli, šťastní z nového roku...jen já ne.
Nechápu dnešní lidi, to je asi teďka v modě být emo, být depresivní, říkat že se na nový rok změníte...příjde mi to okoukané. Příjde mi, že těm lidem jde jen o oblíbenost, např. to píšou všude na ask, facebook, atd... Ale je něco jiného, když to ti lidi myslí vážně, když jsou navenek šťastní, ale hned jak jsou někde sami, se jim úsměv vytratí...sedí na zemi a přemýšlí o tom co se stalo se slzama v očích... To je příklad mě. Někdy uvažuju, že zkončím to trápení...a možná by jste chtěli vědět důvod mého trápení, ale to je jednoduché...Miluju ho, ale on mě ne. Teď ležím na posteli a čtu si svou nejoblíbenější knížku- Hunger Games, jsem do té knížky úplně zabraná! Až vůbec nevnímám co se kolem mě děje. Pak ale slyším pípání mého mobilu, naivně doufám, že mi napsal...jeho jméno je Daniel. Ale když se podívám na svůj mobil, tak to není Daniel, ani operátor, je to má nejlepší kámoška Sára. Co asi chce? Když si přečtu její zprávu jsem ohromená, skoro v šoku. Chvíli trvá než ji odepíšu, protože nejsem štěstím schopna napsat jediné slovo. Naše konverace na chatu:
Sára: "Hele Ann, něco jsem se dozvěděla a jsem si jistá že až se to dozvíš budeš štěstím bez sebe. Jedna moje kámoška, se zná s Danielem. Jsou to hodně dobří kámoši. Tak se ho zeptala jestli se mu někdo teď líbí...a hádej co odpověděl! Tebe!!!"
Já: "To není možný! Teď si ze mě děláš srandu, protože pochybuju že by sem se mu líbila..."
Sára: "Ne nedělám! Tobě bych nelhala :) "
Takže jestli to je opravdu pravda! Tak se mu líbím!!! Aaaw jsem konečně šťastná! Už se nechci zabít, teď chci konečně žít! Po pěti minutách tančení mého trapného tanečku štěstí, si ale uvědomím, že i když se mu možná líbím, tak to nemění nic na tom, že jsem strašně moc stydlivá a kdybych za ním měla jít a mluvit s ním, tak se na místě zhroutím. Ach jo! Jakto udělám?!
