Krásné Vánoce! Jak jsem slíbila, každoroční povídka je zde. Omlouvám se za pozdní přidání, ale pořád jsem si nezvykla psát na tabletu... Původně jsem koketovala s myšlenkou, že povídku napíšu s někým úplně jiným, ale nedávné události v Louiho životě mě přiměly rozhodnutí změnit. Snad se vám příběh bude líbit!
***************
"Zastavíme na noc tady," zavelel Marcus, když se padající sníh změnil v neprostupnou bílou stěnu a stěrače jeho velkého stříbrného Nissanu ten mokrý masiv přestaly zvládat. "Vypadá to docela útulně..."
Vyhlédla jsem okénkem ven a přimhouřila oči. Maličké stavení ozdobené spoustou světýlek zářilo do tmy, jeho okna byla ověšená zelenými girlandami a z balkonu v prvním patře visel známý dědoušek s dlouhými vousy a v sametovém červeném oblečku. Vánoční atmosféra zjevně dosáhla i sem, do pustiny za Londýnem, kde lišky dávaly dobrou noc. Nějak jsem nepobírala, proč by si někdo zřizoval penzion zrovna na tak opuštěném a nehostinném místě. To majitelům skutečně mohlo něco vynášet, aby se jim provoz vyplatil? Tohle nedokázal můj analytický mozek zkrátka pochopit.
"No, to je super," zabručela jsem a vyfoukla z úst obláček páry. Dávala se do mě zima. Ačkoli topení jelo na maximum, pod kůži se mi zavrtával chlad. "Vždyť je zítra Boží hod! A my ho strávíme kdovíkde. Jelikož tohle se sypat nepřestane." Už jsem si nechala pro sebe, že byla obrovská chyba vydat se shánět pravou irskou whisky. Nechtěla jsem se hádat. Což by se bezpochyby stalo. Kdykoli jsem se v poslední době odvážila upozornit Marcuse na nějakou chybu, vyletěl jako čertík z krabičky. Párkrát jsem z něj dokonce měla až strach. Totiž když se napil. Tehdy se mu v očích objevil podivný lesk, horečnatý, a když ruce zatnul podél boků v pěst, klidila jsem se mu z cesty. Jenže co naplat. Hodlal dělat dojem na svého šéfa, který k nám měl o svátcích přijít i s manželkou, přitom jej z celého srdce nesnášel. Prvek pokrytectví představoval v jeho osobnosti jeden z rysů, které jsem nesnášela.
"A co jako hodláš dělat?" houkl posměšně, zatímco odepínal bezpečnostní pás. "Chceš se brodit ve sněhu po svých? Prosím," pokynul před sebe, "ale se mnou nepočítej."
Ignorovala jsem jeho pokusy o ponížení, navenek jsem si zachovávala vlastní hrdost, přestože uvnitř mě řádil hurikán. S každou další společně strávenou minutou mi docházelo, že to není vztah, o kterém jsem jako holka snila. Co tolerance? Úcta? Vzájemné pochopení? Dávno se ty elementy z našeho společného soužití vytratily. Ačkoli... Vytratily. Byly tam vůbec někdy?
"Tak jdeš, nebo ne?"
Protočila jsem panenky, nasadila rukavice a se smíšenými pocity vystoupila. Do tváře mě ihned udeřil ledový vítr, sněhové vločky se mi zabodávaly do obličeje a měnily se na mých řasách v maličké krystalky vody.
Otřásla jsem se a vyběhla několik schodů k tmavě hnědým dveřím ozdobeným věncem ze smrkoví, jemuž dominovala velká červená mašle. Donutila jsem se k úsměvu. Izolace od velkého světa nemusela být vždycky na škodu. A lidé si tu zjevně žili spokojeně, z každého metru okolního prostoru sálala pohoda...
Bez delšího zaváhání jsem zvedla ruku a jejím hřbetem několikrát zabušila. Marcus mi zatím netrpělivě přešlapoval za zády, vnímala jsem jeho rozladění, jež mi působilo nepříjemné chvění kolem žaludku. Něco se s ním dělo. A já nějak přestávala vnímat potřebu starat se o jeho duševní rozpoložení. Stále víc jsem si v jeho společnosti připadala jako onuce. Nebo rohožka, o kterou se může libovolně otřít.
Konečně se vchodové dveře rozevřely dokořán. Do nosu mi pronikla vůně skořice a vanilkových rohlíčků, z útrob domu se linuly tóny koled. A celému dojmu vévodila postarší prošedivělá dáma s vlídným úsměvem a pleteným plédem přehozeným přes ramena, která si nás dlouhé vteřiny pozorně prohlížela.
"Dobrý večer," zaskřehotala jsem. "Promiňte, že rušíme, ale... No, neměla byste na dnešní noc jeden volný pokoj? Sníh nás jaksi zastihl nepřipravené, v takové plískanici se nedá nikam jet..."
Žena neodpovídala. Pořád si nás měřila pohledem, možná odhadovala, možná si tvořila soudy. Každopádně jsem v duchu stačila napočítat do padesáti, než konečně promluvila. "Ale samozřejmě! Můj domov je zbloudilým poutníkům otevřen." Když se usmívala, tvořily se jí v koutcích úst jemné vrásky, díky čemuž mi byla ještě sympatičtější.
"Pojďte dál..."
Plaše jsem se kolem ní protáhla do malé útulné haly a setřásla ze sebe ten lezavý chlad. Hned jsem se cítila líp. Jako by to místo mělo zvláštní náboj, atmosféra Vánoc na mě dolehla s novou intenzitou a já zjistila jedno. Domů se mi už vůbec nechtělo. Představa, že budeme s Marcusem sami, mi náhle nepřinášela žádné uspokojení. Spíš naopak.
"Dáte si něco?" pokynula nám, zamkla dveře a rozvážným krokem se vydala krátkou osvětlenou chodbou kupředu. "Čaj, kávu, svařené víno? Můj vnuk mi odpoledne přivezl jednu lahev přímo z Francie."
Zatímco jsem ji následovala, můj zrak putoval po obrazech, jimiž byl ověnčen snad každý metr volného prostoru. Malby starého Londýna, venkovské výjevy, krajinky. Oči jsem měla navrch hlavy, skutečně se mi tam moc líbilo.
"Máte to tu krásné," odvážila jsem se promluvit, když jsme dospěli do světlé kuchyňky plné nasušených bylin a starého cínového nádobí.
"Děkuji, drahoušku," kývla a napustila do konvice vodu. "Můj muž vždycky tvrdil, že se utápím v sentimentu. Ale ve skutečnosti se mu to zamlouvalo." Mluvila o něm s neuvěřitelnou něhou, v níž jsem postřehla i stopy smutku, proto jsem se rozhodla změnit téma.
Stačila jsem se však pouze nadechnout, když se znenadání ozval Marcus. "Hellen, ne aby tě napadlo tahat něco takového domů. Znám tě. Jsi toho dost dobře schopná."
Neodpověděla jsem. A vlastně to ani nebylo nutné, žena svým nesouhlasně pozvednutým obočím dala najevo dost. Po očku si Marcuse měřila, rysy se jí stáhly do tvrdé masky. Pocítila jsem opojné zadostiučinění, vždyť i někomu dalšímu přišlo jeho chování přes míru.
Nedivila bych se, kdyby právě zalitovala, že nám otevřela své dveře.
"No, ehm," odkašlala jsem si, "chcete s něčím pomoci?"
Paní hostitelka odtrhla pohled od mého přítele a sklouzla jím ke mně. Cosi se v jejích očích změnilo, jako když zpoza mraků vysvitne slunce. Náhle jsem pocítila nesnesitelnou touhu padnout jí kolem krku a vychrlit na tu nebohou ženu všechno, co jsem měla na srdci. Avšak ovládla jsem se. Nechtěla jsem Marcuse provokovat ještě víc.
"Děkuju, ale ne, jste hodná... Tak co si dáte? Čaj, kávu, svařáček?"
"Tak jestli mohu poprosit," objal mě Marcus majetnicky kolem pasu a trhnutím si mě k sobě přivinul, "mně se zamlouvá ten svařák."
Protočila jsem panenky a neklidně přešlápla. "Já prosím o čaj..."
Tehdy jako na povel se otevřely umně skryté dveře nacházející se nalevo od kuchyňské linky. Vůbec jsem se jich při našem příchodu nevšimla. Se zájmem jsem k nim tudíž zacílila pozornost a spatřila moc hezkou hnědovlasou dívku v pleteném ponču, chlupatých papučích a legínách, které perfektně zvýrazňovaly její dokonalé křivky. Navíc byla neuvěřitelně vysoká, připadala jsem si vedle ní jako trpaslík.
"Oh, máme hosty?" Věnovala nám zářivý úsměv a odložila do dřezu pestrobarevný hrníček. "Těší mě, jsem Karren."
S jemným pokývnutím jsem přijala nabízenou dlaň. "Hellen."
"A já jsem Marcus."
Střelila jsem po svém příteli šokovaným pohledem. Mohl se najednou přetrhnout! Postřehla jsem z jeho hlasu tu známou provokaci, hluboký podtón, jejž uplatňoval i na mě, když jsme před dvěma lety začali randit. No, choval se vážně ukázkově, jen co je pravda.
"Přítelkyně mého vnuka," procedila žena na půli úst, aniž by k nám zvedla zrak od voňavého jablečného koláče, který se znenadání objevil kdovíodkud. Jelikož jsem tam nechtěla jen tak nečinně stát, přistoupila jsem blíž a chopila se dlouhého nože.
Věnovala mi vděčný úsměv.
Zatímco my pilně pracovaly, mlčky, za námi se rozjela vášnivá debata. Co chvíli se ozval výbuch Karrenina smíchu, který následoval Marcusův, a to nadšení, co se vznášelo ve vzduchu, bylo málem až absurdní. Jak je možné, že jsem to dřív neviděla? Vždyť on se otočil za každou sukní. Ačkoli kdyby se jen díval, skousla bych to. Ovšem jeho neustálé flirtování...
"Hellen?" Dotkl se Marcus mého ramene.
"Hm?"
"Jdeme si s Karren ten čaj vypít do obýváku. Představ si, je modelka!"
Odfrkla jsem. Že mě to nepřekvapilo!
"Jistě chápeš," pokračoval pevně. "Musím si s ní promluvit. Uznej, jako pro fotografa na volné noze pro mě budou její tipy a zkušenosti neocenitelné! Třeba by mě mohla i někam doporučit, kdo ví..."
Smích, jenž se mi tlačil hrdlem, jsem zamaskovala nenadálým záchvatem kašle a jen chápavě pokyvovala hlavou. Jasně, on a jeho závratná kariéra fotografa. Stejně od toho zase brzy upustí. Za dobu našeho vztahu vystřídal pět zaměstnání. V žádném nevydržel dlouho. Hřešil na svůj vzhled, spoléhal, že mu otevře dveře všude, kam se bude chtít dostat.
Když můj přítel oddusal, paní majitelka vyhrkla: "Proč s ním jste?"
Přestala jsem s utíráním nádobí a obrátila se k ní čelem. "Prosím?"
Povzdechla si a odložila porcelánový talíř, který právě držela v rukou. "Proč s tím mužem jste? Chová se k vám příšerně! To vážně nevidíte? Drahoušku... Jste chytrá, silná, krásná mladá žena. Dokážete toho mnohem víc."
Polkla jsem hořkost, jež mi stoupala hrdlem, a vyfoukla z úst všechen vzduch zadržovaný v plicích. "Není to tak jednoduché."
Položila mi teplou dlaň na paži. "Je. Musíte tomu jen věřit."
<<>>
Hodiny ukazovaly přesně půlnoc. Seděla jsem na měkké posteli v teplém kostkovaném pyžamu, které mi půjčila Emily - tak se naše hostitelka nakonec představila - a jako ten největší zoufalec čekala, až se Marcus milostivě uráčí vrátit. Když jsme totiž s Em dopily v kuchyni čaj, přiřítil se tam a vyžadoval přidělení pokoje. Byla mi za něj neskutečná hanba. A tak nás Emily odvedla do útulné malé ložnice s barevným povlečením, plovoucí podlahou a měkkou pohovkou, a sotva za ní zapadly dveře, on se prostě sebral a znovu někde zmizel. Bez jediného slůvka, bez jediného pohledu.
Uběhla už hodina.
Se vzteklým zasyčením jsem vyskočila na nohy a začala rázovat po pokoji. Pět kroků tam, pět zpátky. A pořád dokola. V žaludku mi klíčilo podezření. Tušila jsem podraz. Velký podraz. Něco se dělo. Měla jsem neodbytný dojem, že se to týká Marcuse a Karren, přítelkyně Emina záhadného vnuka. Pořád o něm mluvila. Jak je pyšná, co vše dokázal. Jak se před pár lety vyrovnával se smrtí maminky, kterou mu vzala zákeřná leukémie. Ale nikdy ani slůvkem nezmínila jeho jméno. Což mi přišlo podezřelé.
Za další půl hodinu už byla má trpělivost u konce. Přehodila jsem si přes ramena svetr, ve kterém jsem přijela, a tiše vyklouzla z pokoje. V celém domě panoval hluboký klid, prožívali jsme přesně tu kouzelnou vánoční noc, kdy se i největší bručoun nechá na chvíli přesvědčit, že je na světě možné všechno.
Našlapovala jsem opatrně, připadala jsem si jako tajný agent, na němž závisí osud celého lidstva, a neohroženě mířila ke schodům. Když vtom jsem něco zaslechla. Zvláštní táhlé zvuky, procítěné vzdechy mísené se sténáním. Došlo mi takřka okamžitě, o co jde.
Zastavila jsem u dveří, zpoza nichž ty zvuky vycházely, a s těžce bušícím srdcem sáhla po klice. Tušila jsem, co uvidím, ale zřejmě jsem se potřebovala přesvědčit. Potřebovala jsem sebrat odvahu k ráznému kroku...
Prudce jsem otevřela.
Dvojice zmítající se v potem zborceném propletenci mě však vůbec nevzala na vědomí. Zajímal je pouze ten druhý. A nebylo nejmenších pochyb. Vášnivému sexu se tam oddával Marcus s Karren. Můj Marcus. Tedy, kdysi.
Bez projevení špetky emocí jsem z místnosti zase vyklouzla a pokračovala k cestě ze schodů. Cítila jsem se líp. Konečně jsem v ruce měla konkrétní důvod k rozchodu. Také mi došlo, že mě to vlastně vůbec nemrzí. Jen jsem se cítila ponížená a zrazená. A taky strašně hloupá. Čím jsem pro něj vlastně byla? Jak mě bral?
V přízemí mě do obličeje udeřil závan studeného nočního vzduchu. Vstupními dveřmi, pootevřenými na škvírku, dovnitř vanula zima, přitáhla jsem si proto svetr blíž k tělu a po špičkách se vydala na obhlídku. Mými žilami proudil adrenalin. Vůbec jsem se v té chvíli totiž nebála. Bojovnosti jsem měla na rozdávání.
Před vstupními dveřmi, na malé plošině, jež představovala jakousi terasu, po níž jsme před pár hodinami vystoupali, stál vysoký muž s obličejem skrytým v kapuci, jenž právě potahoval z dlouhé cigarety. Žhavé na druhém konci vlastně bylo to jediné, co jsem z něj viděla.
"Grinche jsem si představovala jinak."
Muž se napřímil v ramenou, tělo se mu lehce otřáslo potlačovaným smíchem. "Grinche?"
Ignorovala jsem nejasný záchvěv čehosi známého, jež rozeznělo mé nitro, a soustředila se na cizince, kterého mi do cesty přivedla tahle zvláštní noc. "Jasně. Kdo se před Božím hodem v noci plíží kolem lidských příbytků? Ten, kdo chce ukrást Vánoce."
Neznámý naposledy potáhl z cigarety a její nedopalek odhodil z terasy. "A jak sis ho tedy představovala?"
"Přece jako z filmu, kde hrál Jim Carrey."
Z plných plic se rozesmál. I zvuk, jenž mu bublal v hrdle, mi připadal povědomý, nicméně nedokázala jsem si v dané chvíli ujasnit, odkud se ten pocit bere. Zvonkohra? Křišťál?
"Tak co kdybychom si dali čaj? Grinch tě zve. Dává se do mě zima..."
Neměla jsem nejmenší důvod odmítnout, naopak. Nahoře v ložnici mě nic nečekalo, moje nálada klesala pod samotný bod mrazu, pomalu mi docházelo, jaké následky bude dnešní noc mít. Marcus mě zradil. A kdo ví, pokolikáté už. Nechám-li ho odejít ze svého života, uleví se mi. To jsem věděla.
Dospěli jsme do kuchyně. "Grinch" rozsvítil malé světlo na kuchyňské lince, a když se ke mně konečně obrátil, zalapala jsem po vzduchu. Ano... Ty oči, úsměv, znaménka na levé líci...
Zřejmě mu došlo, že jsem jej poznala. Koutky úst mu vyskočily výš. Shodil kapuci a spiklenecky na mě mrknul. Rozcuchané hnědé vlasy mu trčely do všech stran, i v šestadvaceti vypadal... zkrátka roztomile.
"Ehm," odkašlala jsem si a s pomalu červenajícími lícemi se od něj odvrátila. "P-promiň, já... Nechtěla jsem tak civět." No, to se povedlo. Měla jsem v jasné paměti své dospívání, které jsem prožila jako zarytá fanynka pětice mladých kluků, již si říkali ONE DIRECTION. A nyní, po letech jejich rozpadu, se s jedním setkávám. Navíc s tím, co se mi vždycky líbil nejvíc.
Jak si osud umí hrát...
"Hádám dobře," mluvil, zatímco připravoval horký ovocný nápoj, stopy pobavení se ani nepokoušel skrýt, "že mě znáš?"
Jako bych se znovu proměnila v puberťačku. Docházela mi slova, v hrdle jsem měla pusto. Snad jen krk se proměnil ve struhadlo, nedokázala jsem ani polknout. Na jednu noc se toho přihodilo až příliš.
"Co tu vlastně děláš?" odvážila jsem se optat, když přede mnou přistál malovaný hrnek. "Nečekala bych tě právě zde..."
Odšoupl židli a uvelebil se u stolu naproti mně. Chvilku mě pohledem skenoval, teprve po mučivě dlouhé době se rozhodl odpovědět. "Jsem tu u babičky."
Zakuckala jsem se. Všechna tekutina, již jsem měla v ústech, se vrátila zpět do hrnku, následoval zuřivý kašel. Měla jsem dojem, jako by mi plíce měly vybouchnout, tudíž následující slova se podobala spíš nezřetelnému sípání. "Em-ehm. Emily je tvá babička?"
Pobaveně se ušklíbl. "Nezmínila se?"
Ošila jsem se. "No... O svém vnukovi mluvila prakticky celou dobu, ale jméno vynechala. Teď myslím, že to udělala záměrně." Jistě. Muselo to tak být! Zase na druhou stranu, kdyby hned mezi dveřmi vybalila "Můj vnuk je Louis Tomlinson!", působilo by to přinejmenším hodně podivně.
"Dost mě to překvapuje. Obvykle je to první věc, kterou vsune do konverzace," zazubil se, což zřejmě prolomilo ledy, jelikož jsem vlastně úplně nechtěně a neplánovaně vybuchla smíchy.
Když to prvotní veselí odpluli v dál, něco jsem si s hrůzou uvědomila. "Já... Nemám kde spát." Nebylo to mířené přímo Louimu jako stížnost, mluvila jsem spíš sama pro sebe. Nicméně on zareagoval téměř okamžitě. Protáhl se a zkoumavě naklonil hlavu. "Tomu teď moc nerozumím. Babička ti nedala pokoj?"
Kousla jsem se do spodního rtu. Tohle nebyla konverzace, již bych snad chtěla začínat, zvlášť když mi došlo, s kým si to Marcus nahoře v ložnici právě užívá. Karren? Tommova přítelkyně?
"No," nadechla jsem se a pevně v prstech sevřela porcelán. "Přijela jsem sem s přítelem. Postavil si hlavu, že musí sehnat nejlepší whisky pro svého šéfa, který k nám přijde i s manželkou na večeři. V poslední době si moc nerozumíme a právě před chvílí jsem ho... načapala, jak si to rozdává s jinou."
To pro změnu vyprsknul svůj čaj Louis. "P-prosím?"
"No," uchechtla jsem se, "přímo tady. Jsme pod jednou střechou a on se neštítí udělat takovou ohavnost."
"Takže hádám správně," opáčil opatrně, "že se ti nechce vracet do společné ložnice?"
Sklopila jsem hlavu a neurčitě trhla rameny. Tak to vystihl naprosto přesně. Obracel se mi žaludek z pouhé představy, že bych měla být s Marcusem v jedné místnosti. Uvědomila jsem si, jak mě celou dobu ponižoval. Jak se ke mně na veřejnosti choval! Viz dnes s Emily. Ale abych to vše neházela jen na něj, i na mně ležela vina. Byla jsem totiž úplně slepá. Já ho nechala...
"Můžeš zůstat v mém pokoji."
Rychlé jsem vzhlédla. Oči mi div nevyskočily z důlků. "Jakže?"
"Mám široké dvoulůžko, tak kdybys chtěla... Samozřejmě bych si lehl na pohovku, to se zase nemusíš bát!"
Pokoušel se tu chvíli odlehčit, ovšem mou mysl zaměstnávalo něco jiného. "Kde pak bude spát tvá přítelkyně?"
Louiho smích ustal, jako když utne. Zornice se mu zúžily, rysy maličko ztvrdly. "Jak o ní víš?"
"Tvá babička je hotová studnice informací!" I já se snažila nebrat onen moment příliš vážně, přece jen se Karren válela v posteli s mým-stále-ještě-přítelem. A přestože to od ní byla podlost minimálně stejně jako od Marcuse, nevěděla jsem, zda mám právo tohle Tommovi říkat. Člověk by se podobné věci přece neměl dozvídat od úplně cizích lidí!
"Jo, jasně," prohrábl si nejistým gestem vlasy. "No, o ni si nemusíš dělat starosti. Ostatně, to už ani já..."
Silně jsem se kousla do jazyka. Mlč, Hellen, mlč!
"Mimochodem," houkl, a to opět tím provokativním tónem s nezdolnou sebejistotou, "nějak jsme se zapomněli představit. Louis Tomlinson," natáhl ke mně přes stůl ruku. "Ale to evidentně moc dobře víš..."
Zčervenala jsem, ale jeho poznámku přešla bez povšimnutí. "Hellen Brownová."
<<>>
A tak jsem skončila v jeho pokoji. A dokonce v jeho posteli. Vím, co vás právě teď napadlo, ale okamžitě to pusťte z hlavy. Nic se mezi námi nestalo! Louis mě jako pravý gentleman odvedl k sobě, ukázal mi, kde je koupelna a podobně a pak si i přes mé protesty ustlal na gauči.
Upřímně, fakt, že jsem na něj narazila, jsem brala jako takový malý vánoční zázrak. A to z mnoha různých důvodů.
<<>>
Spala jsem jako špalek. Několik hodin. Osvěžující spánek bez jakýchkoli snů, posilňující. Ovšem... Probuzení, které následovalo, mi veškerou energii opět sebralo. Z osidel odpočinku mě totiž vyrval dívčí řev. Nikoli křik nebo kratičký výkřik, přímo ohlušující řev.
"Louisi! Co tu dělá tahleta ženská?!"
Rozlepila jsem víčka právě ve chvíli, kdy Louis vycházel z koupelny, a to do půl těla svlečený. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, byl obdivuhodně klidný. Vytáhla jsem se na posteli opatrně do sedu, a přestože jsem na sobě měla pyžamo, pro jistotu jsem si pokrývku přitáhla až ke krku. Nač Karren ještě víc dráždit...
"Co tu ještě chceš?" Opáčil odměřeně.
Tento přístup dívku rozhodil. Zarazila se a zkoumavě naklonila hlavu, najednou plachá, nejistá. "Proč... Proč se ke mně tak chováš?"
"A co očekáváš? Že tě přivítám s otevřenou náručí? Po tom, cos byla celou noc kdovíkde?!"
"Ale Lou!" Jeho jméno doslova vypískla, odolávala jsem touze zacpat si uši. "Vždyť víš, že jsem na noc odešla do jiného pokoje, abych se mohla učit scénář! Zapomněls?Za tři dny mám konkurz do toho seriálu..."
Odfrkla jsem, ovšem úplně nevědomky. A to byla chyba. Okamžitě jsem na sebe přitáhla její pozornost, jako když si predátor konečně všimne zesláblé oběti. "Co ty se do toho pleteš, mrcho?"
Naježila jsem se. "Být tebou, tak pomlčím! A mimochodem, to musela být náročná studijní noc... Až ti na krku naskákaly rudé fleky..."
Ruce jí ihned vystřelily k onomu kompromitujícímu místu. Měla tam jeden cucflek vedle druhého. Jasně, Marcusova vizitka. Bylo mi z nich obou na zvracení.
"Sbal si věci," kývl Louis k nedaleké komodě. "Už přestalo sněžit, zavolám ti taxíka."
"Co prosím?"
"Slyšelas," pokrčil rameny.
"Co ti to přelétlo přes nos? Rozcházíš se se mnou?"
Louis se trochu naklonil dopředu a přimhouřil oči. "Cos očekávala jinýho? Užíváš si celou noc s nějakým chlapem a myslíš, že jsem takový idiot a nic nevím? Předpokládalas, že mi to unikne?!"
Krve by se ve mně nedořezal. On to... ví?
Karren však vůbec nedostala příležitost zareagovat. Najednou se dovnitř totiž vřítil se šíleným výrazem na tváři a vlasy rozcuchanými Marcus. Kupodivu jeho oči rovnou zamířily ke mně. "Hellen? Co to má jako znamenat?!"
Jen zlomek vteřiny trvalo, než si Louis dal dvě a dvě dohromady. Zašklebil se a vyslal ke mně všeříkající pohled. "Tak tohle je ten ubožák, který tě podváděl jen pár dveří od pokoje, ve kterém jsi spala? A s Karren?!"
Sklopila jsem zrak.
"Kdo je u tebe ubožák?" Prsknul dotčeně Marcus. "Starej se radši o sebe a do nás se nemíchej!"
Pak se stalo víc věcí naráz. V jedné vteřině je dělila dostatečná vzdálenost, v té další však Louis držel Marcuse za límec svetru a syčel mu přímo do obličeje. "Nesnáším takové typy. Určitě si myslíš, že jsi neodolatelný, a proto si můžeš hrát s city žen. Ale to se pleteš! Jsi jen zmetek, podprůměrný človíček. Nechápu, že tě Hellen už dávno neposlala do háje."
Zajíkla jsem se. To napětí, jež se hromadilo ve vzduchu kolem nás, mě pomalu dusilo.
"Hellen!" Zachrčel Marcus. "Necháš ho, aby mě takhle urážel? A tebe vlastně taky?"
Tím mě dopálil. Odhodila jsem peřinu, vyskočila na nohy a odklopýtala k němu. Nedbala jsem svého nočního úboru, na pyžamo jsem úplně zapomněla. Poháněl mě vztek. Vztek jak na něj, tak na sebe samu.
Louis ho pustil a o krok couvl.
"Ty... Ty!" Udeřila jsem Marcuse vší silou do hrudi. "Už tě nechci nikdy vidět. Rozumíš? Po celou dobu našeho vztahu jsi že mě dělal jen pitomce! A kdo ví, kolikrát už sis užil s nějakou podobnou... flundrou." To poslední jsem věnovala přímo Emily, která se naježila, na lících jí vyskákaly rudé fleky. "Co si to dovoluješ, ty nicko!"
Vypukla ostrá hádka. Karren křičela přes Marcuse, brzy jsem ztratila nit. Přerušit je musel až Louis. "Buďte všichni zticha!"
Odolávala jsem touze zahrabat se hodně hluboko pod zem.
"Takže," naklonil se Marcus blíž ke mně, "to je konec?"
Napřímila jsem se v ramenou a hrdě se postavila jeho pohledu. "Definitivní. Ale určitě nebudeš truchlit moc dlouho. Tady Karren tě jistojistě utěší."
Dívka sykla a vztáhla paže k Louimu. Ten před jejím dotekem však včas uhnul. "Zmizte. Oba."
"Uvědomuješ si," zaječela pisklavě, hysterie u ní dosahovala neúnosné meze, "že žádná ti nedá to co já?"
Louis založil paže na prsou. "To doufám. O další dávku podvádění nestojím."
Musela jsem tvář zabořit do rukávu pyžama, jinak bych se rozesmála z plných plic. Její výraz totiž stál za všechny peníze. Vystřídalo se v jejích rysech snad všechno. Vztek, úlek, nevěřícnost. Byla bych očekávala, že mi skočí po krku, vyrve vlasy a vyškrábe oči, ale pokud snad o něčem takovém přemýšlela, nakonec od onoho nápadu upustila. Jen se obrátila na patě, pohodila hlavou a s hrdě napřímenými rameny z ložnice vypochodovala.
Marcus ještě chvilku otálel. "Zahodíš vše, co jsme spolu vybudovali?"
"Nic jsme nevybudovali."
"Jak myslíš," procedil skrz zuby, "ještě budeš litovat..."
Prasknutí dveřmi, jež ho vyprovázelo, naplňovalo pokoj ještě dlouhou minutu poté, co odtamtud zmizel. Zprvu ani jeden z nás nepromluvil. Mně však došlo, že jsou Vánoce. A místo abych je trávila s někým blízkým, někým, komu na mně záleží, vzpamatovávám se z rozchodu...
"No," přešlápla jsem a nejistě se kousla do spodního rtu. "Asi bych měla jet zpátky do Londýna. Za-zavolám si taxi."
Vykročila jsem, připravena zamknout za sebou právě uplynulé, když mě Louis chytil za paži a přitáhl si mě zpátky k sobě.
"Zůstaň," šeptnul. Jeho modré oči byly přesně takové, jak jsem si před pár lety představovala, podmanily si celou mou podstatu.
"Zůstat?" Naklonila jsem zkoumavě hlavu.
Přikývl a jemným, možná až něžným gestem mi z tváře odhrnul vlasy. "Jsou Vánoce. A... Věř, nikde je nestrávíš lépe, babička je expert na dodržování tradicí a vůbec všeho."
Zasmála jsem se a prohrábla mu už tak dost rozcuchanou kštici. "Pozvání od Grinche přece nemůžu odmítnout."
Koutky úst se mu zvedly nahoru. Všechny starosti zmizely, Marcus se náhle zdál jako hodně vzdálená vzpomínka. Moje srdce ožilo. Cítilo tak silné souznění, jako už dlouho ne. A kdo ví, třeba právě začíná nová kapitola...
**********
ZA KOMENTÁŘ BUDU VDĚČNÁ!
SNAD SE VÁM POVÍDKA LÍBILA, OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, PŘEJI VÁM VŠEM KRÁSNÉ VÁNOCE STRÁVENÉ V KRUHU TĚCH NEJBLIŽŠÍCH, POHODU, KLID A VŮBEC TO NEJLEPŠÍ. VAŽTE SI TOHO, CO MÁTE, KAŽDÁ VTEŘINA JE DAR. DĚKUJU VÁM ZA TU PODPORU, ZA KRÁSNÉ VZKAZY, ZA TO, ŽE MĚ ŽENETE DÁL. MÁM VÁS MOC RÁDA! <3
ČTEŠ
My Grinch /Christmas story w/ Louis Tomlinson/
FanfictionVánoce jsou pro většinu lidí časem zázraků. Ne však pro Hellen. Uvízne se svým přítelem daleko za Londýnem, v malém hotýlku, který vede rázná postarší žena. Co vše se může během jediné noci stát?