Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 33// Lancelott

Nasadila jsem si zástěru a vlasy upevnila do drdolu. S otráveným povzdechnutím jsem se konečně vydala vstříc mojí smrti. Hodina Bylinkářství ve skleníku. No vážně. Nic horšího už snad být nemůže. Zvlášť když mě naše milá profesorka Prýtová zařadila do dvojice s Donou. Vážně tenhle den bude perfektní.

Zamířila jsem ke stolu, u kterého už čekala Dona. Na tváři měla vraždící výraz, který byl podle všeho věnován jen mně. Blonďaté vlasy měla upevněné růžovou čelenkou a na rtech jí hrála korálově růžová rtěnka. Ušklíbla jsem se a na dřevěný stůl zašpiněný od hlíny jsem položila svojí brašnu. „Oh jo, Dono. Taky tě zdravím." zamručela jsem s falešným nadšením a nasadila si na ruce rukavice. „Neboj se, já tě nezdravila." Namyšleně nakrčila nos. Chytla jsem se za hrudník. „Uf." Hraně jsem si oddychla. „A já se lekla, že musím být zdvořilá." Dona si něco zamumlala (pravděpodobně nadávku) a otočila se na profesorku, která vešla do skleníku. Všichni jí věnovali unavený pozdrav.

„Takže děti, v učivu máme docela náskok a proto jsem si řekla, že dnes uděláme něco užitečného. Přinesla jsem vám několik dýmějových hlíz, ze kterých budete vymačkávat hnis." Jen co to dořekla, skleníkem zašumělo naštvané mručení. Profesorka Prýtová nesouhlasně zamlaskala. „Ale, ale. Madam Pomfreyová mě o to požádala, už teď má velký nedostatek. Takže se do toho hezky pustíme. Nezapomeňte si nasadit rukavice! Hnis by vás mohl nepěkně popálit." Dokončila a sama si odešla hledat něco do skladu.

Protočila jsem oči a přešla pro jednu rostlinku ke stolu. Vedle mě se vynořil Sirius. „Jak to jde s Donou?" Posměšně na mě mrknul a já znechuceně nakrčila noc. „Že se vůbec ptáš. Nechápu, jak si s ní mohl něco mít." „Je pěkně otravná. Ale když nemluví, jde to s ní vydržet. Asi víš, co mám na mysli..." Tvář zkroutil do úšklebu a já naznačila zvracení. „Prosím mlč, nerada bych to tady intoxikovala svýma zvratkama." Popadla jsem jednu rostlinu a vrátila se ke stolu. Dona už s jedním puchýřem té milé květiny zápasila. Nevypadala nadšeně.

Strávila jsem celou dvouhodinovku vymačkáváním hnisu (hrozně smrděl) toho objektu přede mnou, či co to vlastně bylo. Vážně jsem neměla daleko k vyvrhnutí mojí snídaně, a upřímně, Dona tomu taky moc nepomáhala. Pořád se na mě šklebila a mumlala si nadávky. Hodina jak se patří.

Osvobození přišlo teprve, když profesorka oznámila konec hodiny. Tu rostlinu/kytku/věc/keř jsem odnesla k ostatním a konečně si sundala rukavice z mých zapařených rukou. Do kyblíku jsem nasbírala docela hodně hnisu a odnesla ho profesorce. U našeho stolu Dona zápasila s poslední hlízou a hnis nalila do svojí misky. „Zábava, co?" Namyšleně ke mně pronesla a já nadzvedla obočí. „Stoneová, čekáme před učebnou." Vyrušil mě Black a kolem mě prošel ke dveřím. Nezapomněl na mě mrknout. Dona to vše nasupeně sledovala. „Možná by to byla zábava, kdybych nemusela dýchat stejnej vzduch jako ty." Odpověděla jsem kousavě. Dona v rukou pevně svírala svojí misku s tekutinou a propalovala mě pohledem. „Ty si pořád myslíš, že jsi nejchytřejší, co? Nojo, naše slečna ‚populární'. Musí být pořád ve středu zájmu, musí mít každýho kluka, že?" Znechuceně si odfrkla a mně se přes tvář přehnalo pobavení. Božeeee. Už zase?

„Hele klídek, jo? Zhluboka se nadechni a vydechni, to pomáhá." Posměšně jsem protočila očima a uchechtla se. Ona se ledově zasmála. „Fajn, řekla sis o to." Než jsem dokázala pochopit význam jejích slov, miska, kterou držela v ruce se překlopila na moje holé ruce. No do hajzlu. Všechen hnis mi hned začal pálit ruce a vytvářet na nich puchýře. Já. Jí. Zabiju. „Ty hloupá huso!" Zařvala jsem na ní. Ona se jen nevinně zasmála. „U Merlina, promiň, vůbec jsem nedávala pozor." Falešně nahodila lítost, ale to už k nám spěchala profesorka Prýtová. Stěží jsem zadržovala slzy, který se mi draly do očí. Au. „U Merlinových vousů, copak jsem vám neříkala, že máte dávat pozor? Slečno, zajděte si za Poppy, ona vám to vyléčí. A Vy to tady ukliďte." Ukázala na Donu, která se na mě vítězně zašklebila. No tohle jí jen tak neprojde.