Kdyby nebylo jeho, asi bych toho moc sama nezvládala.
„Přijdeš dnes na večeři?“
„Jo jsem domluvený s mámou, že přijdu, tak mi něco nech.“ Prohrábl mi vlasy a rozloučili jsme se. S Norou a Nensy jsme pokračovali do dalších obchodů a byly jsme tu dalších pár hodin. Nakonec jsme přijely domů až o půl 6. Šli jsme nakonec ještě na chvíli k Nensy a pak jsem raději vyšla. Večeře bývá v 7 hodin, ale když má přijít Jim, bude o něco později.
„Nezakázal jsem ti náhodou tudy chodit?“ před vstupem do parku mě zastavil Jim.
„Vždyť se mi nic nestane a musím být co nejdřív doma.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, ale on byl až moc vážný.
„Není to bezpečné, proč si myslíš, že tam nikdo nechodí? Neměla bys tam chodit a už vůbec ne sama a za blbého světla. Pojď, obejdeme si to.“ Chytil mě za rukáv od mikiny.
„Chci jít tudy. Na něco se chci ještě podívat.“ Ani jsem se nehnula. Chci se ujistit, že tam není. Chci, aby tam stál jako vždy, ale bojím se. Chci to vědět jistě.
„Ale jdu s tebou.“ Řekl po dlouhé odmlce.
„Ok. Tak pojď, ale neříkej o tom doma.“ Šli jsme a on šel dva kroky za mnou. Už jsem chtěla být na místě a ověřit si to, i když nechci, aby tomu tak bylo. Už jen kousek. Neovládla jsem se a rozběhla se. Jim na mě zavolal, ale já ho neregistrovala. Chtěla jsem, aby tam byl. Zastavila jsem se na tom samém místě, na kterém jsem stála úplně první den, když jsme se poznali. Jenomže, tehdy tam byl. Teď tu po něm není ani památky.
„Proboha Holly! Co tě to popadlo?“ Spustil naštvaně Jim, když mě doběhl.
„Promiň, myslela jsem, že tu bude.“
„Kdo?“
„No_ jeden velký pták. Viděla jsem ho jen dvakrát tuhle hodinu tam vzadu na stromě. Myslela jsem, že by tam mohl být i dnes, ale není. No nic třeba ho uvidím jindy.“ Lhaní mi moc dobře nejde, ale Jim by to mohl uznat.
„Proč si ho chtěla vidět?“ Ale Jim se nedal.
„Nikdy v životě jsem podobného neviděla, nebo si to alespoň nepamatuju. Byl celkem velký a měl fakt bílý zobák.“ Udělala jsem nechápavý výraz s významem, proč se ptáš na takovou otázku? To není jasné?
„Nebyl to čáp?“ Rozešel se.
„Ne! Čáp má červený zobák.“
„No jo, tak pojď nebo bude doma rušno.“ Zasmál se.
„Jsem s tebou, takže to není na mě. Řeknu, že si mě zdržel.“ Rýpla jsem do něj, když jsem kolem něj utíkala. Hned se za mou rozběhl. Naše závody, kdo bude doma dřív, jsou jako tradice.
„Kdo bude první u stolu!“ Zakřičel, když mě skoro předběhl, ale já zrychlila.
„Platí!“ Doběhla jsem do dveří jako první, ale cestu dál nám zatarasila máma.
„Zase ty vaše závody? Vy dva vážně nikdy nezklamete.“ Usmála se a odešla. Jen, co se ztratila z dohledu, jsme se rozběhli do koupelny. Já už měla sundané boty, ale Jim vyrazil v botách.
„Máma tě zabije!“ zasmála jsem se mu a poukázala na jeho boty. Rychle je sundal a hodil za sebe, v koupelně jsem byla jako první, ale u umyvadla byl boj. Oba dva jsme nakonec skončili mokří víc než naše ruce.
„Ok. Vzdávám to! Jestli nás takhle uvidí tvoje máma tak je po nás na sto procent!“
„Souhlasím!“ šplíchla jsem na něj ještě jednou vodu a vyběhla z koupelny. Pak rovnou do pokoje. Mokrou mikinu i tričko jsem si jedním pohybem sundala a našla si triko na doma. Převlékla jsem se a šla rovnou dolů do jídelny. Na stole už bylo všechno jidlo, ale nebyla tu máma ani Jim. Takže jsem vyhrála.
„Mami! Chceš s něčím pomoct?“
„Ne nemusíš, jen si sedni.“ V tu ránu došel Jim. Byl už taky převlečený a usadil se naproti mně. Když došla máma, byli jsme kompletní.
„Tak, co jsi sis koupila?“
„Jim vy poradil jednu hru a pak nějaké oblečení a spodní prádlo.“ Jim se začal smát. „Něco k smíchu? JIME?“
„Ne ani ne. Jen jsem se nechal unést.“ Zadržoval smích. Sice jsme to dělali všichni tři, ale Jim s tím začal.
„Máma se ptala tak odpovídám!“ zasmála jsem se a nabrala si bramborovou kaši. Po večeři jsme ještě nějakou chvíli zůstali v kuchyni a s Jimem jsme pomáhali s nádobím. Nemám ráda tyhle práce, ale dnes večer mi to nevadí. Je příjemné si při tom povídat a smát se. Pokaždé, když Jim přijde k nám, je tu jiná atmosféra. Nakonec nás máma „vykopla“. Šla jsem rovnou do koupelny a napustila si vanu s bublinkami. Jedině takhle si pořádně odpočinu a zapomenu na to podivné, co se mi děje. No, je tu ještě jeden takový „lék“ a tím je právě Jim. Nějak mi vždy pomůže.
„Holly? Jak dlouho tam ještě budeš? Já bych taky rád do vody.“ Za zavřenými dveřmi se ozval Jim.
„Jo moment. Promiň, ztratila jsem pojem o čase.“ Vážně jsem ho ztratila. Ve vaně ležím už víc jak 45 minut. Kupodivu nemám rozmočené prsty.
„To jsi tam tak dlouho pokaždé?“ zasmál se.
„Promiň, přemýšlela jsem. Už jdu.“ S těmi slovy jsem otevřela a omotaná v ručníku proklouzla kolem Jima. Když jsem šla do koupelny, zapomněla jsem si vzít pyžamo. Ale je to Jim, je to v pořádku.
„Neměla bys tady tak lítat, nastydneš.“ Poukázal na mé „oblečení“ a mokré nevysušené vlasy.
„Prosím tě, už jdi!“ zasmála jsem se a vešla do pokoje. Převlékla jsem se a ručníkem si trochu vysušila vlasy. Nasadila jsem si ty tlusté teplé ponožky a zalezla do postele. Natáhla jsem se pro knížku na nočním stolku a rozsvítila lampičku.
„Holly?“ na dveře mi zaklepala mamka.
„Hm?“ neodvrátila jsem oči od knížky. Jak je u mě známo, když si čtu, nevnímám.
„Vracím ti ten mobil a příště se chove slušně, jo a vysuš si ty vlasy.“ Zasmála se.
„Už vím po kom to Jim má.“ Zasála jsem se a vzala si od ní ten telefon. Máma mi ho zabavila kvůli odmlouvání učitelce ve škole. Ta čarodějnice pak zavolala domů a máma mě hned něčím musela potrestat. Zatím, co jsem neměla svůj, jsem si vytáhla ten starý, který jsem už nepoužívala a tak jsem měla alespoň nějaký. Lepší něco než nic…
Ráno jsem se probudila rozvalená na posteli přikrytá dekou, která bývá na křesle pod poličkami na druhé straně. Nevzpomínám si, že bych si pro ní chodila a ani to, že bych usnula. Obyčejně mi trvá hrozně dlouho, než usnu a teď ani neví, že jsem usnula. Hned mi hlavou probliklo červené světýlko. Moje knížka! Doufám, že jsem jí ve spánku nějak neponičila. Šmátrala jsem kolem sebe, ale kniha nikde! Podívala jsem se na noční stolek. Lampička zhasnutá a knížka vedle ní.
V pondělí ráno jsem se probudila nějak podobně. Jenom, jsem nešla spát s knížkou, ale s učebnicemi do biologie. Když jsem se včera ptala mámy i Jima, jestli byli v mém pokoji, řekli mi, že ne. A dnes ráno totéž. Prý jsem si to asi neuvědomila, když jsem to udělala, ale mě to nějak nesedí. Zase jsem usnula bez problémů? Divný. Pak mi to trklo. To, že zmizel on, tak zmizí i všechno ostatní? Možná bych měla být ráda, ale já se nějak cítila okradená. Je fakt, že podivné zvuky a vidiny se omezili na minimum a už jsem je pár dní nepotkala. Přeci se to nemohlo jen tak z ničeho nic všechno vytratit. Začalo, to už dřív nebo tím, že zmizel on? Nad tímto tématem jsem přemýšlela celou cestu do školy a i v lavici jsem nad tím dumala. Jenomže jsme dnes měli psát písemku z biologie. Proto jsem se večer tak učila a zdá se, že si nic nepamatuju.
„Holly!“ Ve dveří třídy na mě už mávaly Nensy s Norou.
„Ahoj!“ Nensy se zase začala vyptávat na Jima. Líbí se jí a pořád mi říká, jak mi závidí, že je můj strýc. Je to sranda, ale já ho vidím, jako bratra, takže nechápu, co na něm tak vidí. I když Jim je pěkný i milí. Vypracované tělo má též takže_ jo už je mi to jasné. Nora si zase zapomněla v kantýně koupit svačinu, tak jsme s ní šly.
„Proč si to nekoupíš až odpoledne?“ mrčela Nensy.
„Odpoledne už nebývají bagety!“ zamračila se a hleděla to mobilu.
„Jo Holly? Už ti máma vrátila mobil?“ Otočila se na mě.
„Konečně!“ zamávala jsem s ním před jejíma očima a všechny jsme se usmáli ještě víc. I když je ráno a všichni se teprve probouzení, u kantýny to pokaždé žije, ale Nora se umí prorvat, až do předu, aby si mohla koupit svojí oblíbenou bagetu s kuřecím masem. Na to jak je malá toho sní docela dost. Když jsme se vraceli, začalo zvonit na hodinu.
„Achjo! Biologie. Umíte to?“ otočila jsem se na holky.
„Já se na to ani nekoukla. Večer jsem se dívala na bezva film a nechtělo se mi vytahovat učebnici a několik sešitů. Opravím si to třeba nějakým referátem nebo něco.“ Taková je prostě Nensy, ale i když se neučí, známky má dobré. Není to tím, že by opisovala nebo si to opravila nějakým jiným úkolem, ale tím, že si snadno zapamatuje učivo, proto jí stačí poslouchat v hodinách.
„Noro?“
„Já to umím, asi.“ Zasmála se, ale jí jsme se ani nemuseli ptát. Vždy to umí. Je z nás dvou asi nejchytřejší, ale ne zas tak o moc.
„Ty to umíš?“ podívali se na mě obě se zvednutým obočí.
„Učila jsem se večer, ale usnula jsem u toho, takže nevím, jestli si něco budu pamatovat, ale doufejme.“ U mě je to tak, že se mi nechce učit a když už se učím, tak to zapomenu, ale známky mám dobré. Vždy se mi to nějak povede. Doběhli jsme do třídy právě včas. Jen, co jsme se usadili, do třídy se přiřítil učitel na biologii. Dnes ho máme 4 hodiny po sobě. Dvě hodiny tahle biologie a pak zeměpis. Taky dvě hodiny. Pak už máme jen tu hnusnou čarodějnici, která si ztěžovala mámě. Naší třídní protivnou a starou žábu. Nikdo jí nemá rád a já obzvlášť. Je na mě zasedlá.
„Dobré ráno!“ Učitel nás upozornil, že se nikdo nepostavil. Během vteřiny se ozvalo skřípání židliček, jak se sunou po podlaze.
„Nejde to trochu citlivěji?“ zasmál se a ukázal nám, abychom se posadili.
„Jsem zvědavá, co nám zase řekne.“ Pronesla Nensy v lavici přede mnou.
„Dneska mám pro vás něco zajímavého, slečno Tomsonová.“ Všichni se začali smát.
„To zas bude!“ mumlala si pro sebe Nensy.
„Chtěl bych vám představit nového spolužáka.“ Usmál se od ucha k uchu.
„Je neviditelný?„ ozval se někdo ze zadu v lavici a opět se zpustil smích.
„Mohl bys sem jít?“ Učitel zavolal a dveře od třídy se po chvíli trochu rozevřely. Já jsem tam bohužel špatně viděla, takže jsem musela počkat, až ten dotyčný vejde do třídy úplně....
■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■
