Osobní trenér

1. kapitola

"Olivio? Kde zase jsi?" Když jsem uslyšela, jak otec volá moje jméno, z provazu jsem se překulila do lehu. Lehla jsem si na záda a začala skenovat strop.

"Hlavní sál," zavolala jsem, aby mě nemusel hledat.

"Konečně," řekl, když vcházel dovnitř. Pořád jsem skenovala strop, ale i tak jsem podle sluchu poznala, že tady není sám. Podívala jsem se do zrcadla na pravé straně. Opravdu sám nebyl. Posadila jsem se.

"Musím ti někoho představit," usmál se a zastavil se pár kroků ode mě. Kluk za ním přestoupil vedle něj, takže jsem ho konečně viděla celého.

"Tyler," představil se, než kdokoliv jiný stihl něco říct. "Jsem tvůj nový trenér a taky parťák na tu soutěž."

Soutěž. To myslí určitě tu, kde se bude soutěžit o místo v taneční skupině Jamese Arthura.

"Když jsi můj parťák, tak proč ten trenér?" zeptala jsem se. V té soutěži mimo sólového tance musíme ukázat i tanec ve dvojici, a vždy je lepší to mít předcvičené, no ne? Takže už asi dva měsíce hledám někoho, kdo je ochotný do toho se mnou jít, i když je konkurence obrovská.

"Já vás tu nechám," zamumlal rychle otec, než stihl Tyler odpovědět. "Ale varuju tě, Liv. Jestli ho zase odeženeš, zapomeň na nějakou soutěž."

Protočila jsem očima.

"Mám na kontě pár slušných titulů, vedu dvě taneční skupiny, které taky pořád vyhrávají a živím se jako trenér. Takže jelikož si odehnala jak svého trenéra, ale i parťáka, jsem dva v jednom."

Zase jsem si lehla. "Můžeš zase jít. Nejspíše tě svým otravným chováním do týdne odradím."

"Já mám trpělivost," pokrčil rameny a začal se kolem mě procházet. "Jinak hezký místo na cvičení. Patří to tvojí rodině?"

Přikývla jsem.

"Musíte být bohatí."

"Taky nejsem úplná máčka a něco vyhrávám. A rodiče jsou taky dost úspěšní."

"Takže tipuju, že odsud nebydlíš daleko?" nadějně se na mě podíval a sedl si do tureckého sedu vedle mého ležícího já.

"Asi dva kilometry," připustila jsem.

"Úžasný! Takže první pravidlo, každý den budeš na naše tréninky běhat," zlomyslně se usmál, ale já se jen zasmála.

"Překvap mě něčím, co ještě nedělám. Díky."

Zamyslel se. V tu chvíli jsem se konečně odvážila na něj podívat. A aby to nebylo tak nápadné, podívala jsem se do zrcadla, ve kterém se odrážel.

Na první dojem jsem musela uznat, že je hezký. Alespoň nejhezčí z těch, které jsem tady doposud měla. Měl výrazně dělanou čelist, velké, tmavě hnědé oči a jemné strniště. Na rukou se mu rýsovaly svaly a škoda, že měl na sobě tílko. To bych si i dala říct.

Pak jsem ho ale vyrušila. "Jo a abych nezapomněla. Čistě profesionální vztah, jo?"

Zasmál se. "Myslíš, že bych jako..."

"Nebyl bys první," také jsem se rozesmála.

"Kolik, že ti je?"

"Devatenáct," odpověděla jsem. "Tobě?"

"Dvacet jedna. Vidíš, žádná pedofilie by to nebyla!"

Praštila jsem ho do ramene, ale akorát jsem ho ještě více rozesmála. "Na mě budeš muset tvrději."

"Jen si počkej. Do týdne budeš pryč," škodolibě jsem se usmála, ale na něj to nepůsobilo. Jediné, co jsem na něm poznamenala, byl výraz v očích, který říkal, že výzva byla právě přijata.