Já jsem slavná,on je slavný[Marcus&Martinus] *DOKONČENO*

Kapitola 21

~ Před očima se mi odehrával celý můj život po Marcusově boku. A pak najednou prázdná černota, která představovala, že to všechno byla jen obrovská lež...~

Měla jsem sto chutí na toho kreténa vykřiknout ty nejhorší urážky, ale nedokázala jsem. Úplně jsem zapomněla na slova. Sápala jsem se po nich, ale nemohla jsem je najít.

Místo toho jsem se otočila a s vodopády slz se vyřítila z šatny. Schovala jsem se do malé místnosti sloužící pro připravky na uklízení a bulela jako malá holka.

Nemohla jsem si pomoct, moc to bolelo. Prázdná díra v srdci, do které někdo bušil kladivem.

Netuším jak dlouho jsem tam seděla, ale make-up už mi stékal i po rukou, do kterých jsem měla položenou hlavu. Zhluboka jsem se nadechla, trochu si utřela slzy a vydala se do místnosti za Jessie.

,Ježiši, co se stalo?" starala se hned kamarádka, ale já neměla nejmenší chuť ji to vysvětlovat. Potřebovala jsem jednat rychle. Netoužila jsem ještě někdy potkad Maruse a hlavně ne dnes.

,,Jessie, já musím domů," vykoktala jsem ze sebe stěží.

,,Je všechno v pořádku?" staral se Tinus.

Ne nic není v pořádku, můj jediný kluk se teď v šatně líbá s tou největší krávou na světě a mě celou tu dobu lhal.

,,Jo, jen chci jet domů, už jsem si objednala letenky. Za hodinu poletím," neřekla jsem svou myšlenku nahlas, ale zamluvila to něčím jiným.

,,Poletím s tebou," nabídla se Jessie a vytáhla mobil, aby si i ona mohla koupit letenku.

,,Ne," zastavila jsem ji, ,,ty tu zůstaň, všechno ti to vysvětlím potom." Pak jsem se otočila na Martinuse: ,,Moc za všechno děkuji."

,,To bych měl děkovat já," usmál se a kamarádsky mě objal. ,,Ať se stalo cokoliv, bude to dobrý."

To určitě.

*

Pódium na diskotéce, seznamovací kofola, Bungee jumping, horská dráha, ruské kolo, zlatý slavík, vánoce, videoklip, 21. Únor, dnešní večer...

Tohle všechno mi v hlavě pořád dokola přejíždělo. Jeho úsměv, jeho oči, naše společné chvíle.

Už jsem se nesnažila zadržet slzy. Tekly v jednom proudu a nešly zastavit. V kapse mi zavibroval mobil. Měla jsem sto chutí s ním praštit, když jsem si přečetla jméno na displeji Marcus❤ . Chvíli jsem si prohlížela fotku chlapce, který zlomil mé srdce a pak jsem hovor nepřijala.

Po dlouhém rozmýšlení jsem rozklikla messenger a napsala tomu lamači srdcí jedinou zprávu:

Já: Nepiš mi,nevolej mi, nesnaž se se mnou nějak spojit, zapomeň na mě

Ty poslední tři slova se mi psala nejhůř, ale muselo to být. Už jsem ho nechtěla vidět, slyšet, cítit, myslet na něj.

Tolik mi ublížil a už to nejde vzít zpět. Slzy mi úplně promáčely oblečení a všechny kapesníky jsem už měla posmrkané.

,,Pardon," ozvalo se a já vzhlédla. Stála tam zhruba desetiletá holčička. ,,Máte tu volno?"

,,Jasné," pokusila jsem se o úsměv, ale moc důvěrně to vypadat nemohlo.

,,Vy jste Vendy Stebyová, že?" zeptala se holčička a vytáhla papír. ,,Byla byste tak hodná a podepsala se mi?"

,,To víš, že jo," vzala jsem si od ní papír s propiskou, ,,jak se jmenuješ?"

,,Anne," usmála se. ,,Děkuji." vypískla a chtěla vstát, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. ,,Co se vám stalo?''

,,Tak zaprvé mi tykej," upozornila jsem ji, ,,a za druhé, když přijdeš o někoho, koho máš opravdu rád, docela to bolí víš?"

,,Mluvíš o Marcusovi?" zeptala se a v jejích očích se objevil soucit.

Mlčky jsem pokývala hlavou a začala brečet jako pětileté dítě, které nedostalo slíbenou hračku. Anne sáhla do kapsy a podala mi kapesník. Poděkovala jsem ji a vysmrkala se.

,,Moje babička vždycky říkala, že když o někoho přijdeme, měli bychom vzpomínat jen na ty pěkné chvíle a ty zlé raději vynechat," řekla, podala mi celé balení kapesníků a odešla si sednout na své místo.

Ještě dlouho jsem o jejich slovech přemýšlela. Vlastně až do chvíle, dokud letadlo nepřistálo.

Na letišti mě čekala mamka. Silně mě objala a utěšovala mateřskými slovy.

,,Není to jediný kluk v tvém životě, bude jich ještě spoustu, už na toho kreténa nemysli, nestojí ti za to..." ale já se s tím stále nechtěla a nedokázala smířit.

***

,,Vymaž ho ze vzpomínek a bude ti líp," hladila mě Alison po vlasech. Už jsem nebrečela. Všechny slzy, které se ve mě skrývaly byly už dávno pryč. Teď jsem byla jen zatrpklá a tichá. Jen oči jsem měla podlité krví, která svědčila o probrečených nocích.

,,Má pravdu," přidala se k ní Jessie a sedla si na postel vedle mě. ,,Ale stejně tomu nerozumím."

,,Čemu nerozumíš?" podivila se Alison, ,, je to holt děvkař. Takoví kluci jsou, když mají slávu a spoustu fanynek. Baví je, když vidí, jak se o ně holky perou."

,,Tinus takový není," zaprotestovala Jessie.

,,Dvojčata nemusí být vždy ve všem stejná," pokrčila Alison rameny a dál mě utěšivě hladila. ,,Prostě na něj zapomeň."

,,Hele vy mi fakt dobře radíte," usmála jsem se na ně po dlouhé době, ,,rozešly jste se vůbec někdy s někým?"

,,Ne," zamyslela se Alison, ,,ale viděly jsme to v televizi."

Všechny jsme se začaly smát a konečně po dlouhých dnech smutku a strádání jsem to byla zase já. Ta usměvavá a vtipná Vendy, které v životě nic nechybí.

Holky mají pravdu. Když na ňho nebudu myslet, bude mi sto procentně líp.

~Je to tady! Oficiálně oznamují, že ke konci této story zbývají max. tři-čtyři kapitoly😭 ale nezoufat! Připravuji totiž úplně nový příběh, ve kterém se opět bude vyskytovat naše milovaná dvojka(příběhy s M&M mě začaly bavit😏)...a ten by měl vyjít současně s poslední kapitolou tohoto příběhu... Myslím, že vám můžu prozradit jméno, protože ho už někteří stejně znají (pinkie...) Nová story se teda bude jmenovat Jedna pro dva a jak už jsem řekla, opět půjde o příběh s Marcusem a Tinusem😱 bude to úplně jiný děj než tato story, ale o tom až později😉~