Zírám na oblohu a přemýšlím, proč tu jsem:
Bylo to jedno z těch typických zimních rán. Sněžilo a děsně foukalo. Ruce jsem si zastrčila do kapes od kabátu a snažila se udržet je v teple. Až když jsem došla k autu jsem je vytáhla, abych si vzala klíčky z kapsy u kalhot. Zabouchla jsem dveře a oddechla si. V autě nebylo extra teplo, ale rohodně tam nemrzlo jako venku.
Vyjela jsem do zasněžené ulice. Byla jsem unavená. V noci jsem nespala. Pohádala jsem se s Henrym. Chtěla jsem se mu omluvit. Byla jsem nervní, ale snažila jsem se udržet víčka otevřená.
Pořád jsem přemýšlela o té hádce. Začala jsem uvažovat, jestli to byla skutečně má chyba, ale už jsem byla na cestě k Henrymu, a tak jsem nic neměnila. Přejela jsem křižovatku a vjela do zatáčky na Storm Teras, ulici kde Henry bydlí. V zatáčce se objevil velký černý pick-up.
A teď?
Ležím tu vedle silnice. Vlasy mám mokré a nevím, jestli od sněhu nebo od krve. Celé tělo mě bolí. Hrozně. Ale víc to bolí uvnitř. Co Henry? Má mě za blbou. Ale já s ním musím mluvit.Když se pokusím zvednout, palčivá bolest zad a hrudníku mě položí zase zpátky. A to jsem se zvedla jen o pár centimetrů.
Slyším sirény a pokouším se neplakat. Chci, aby tu byl Henry. Chci, aby tu seděl a držel mě za ruku. Chci, aby mi říkal, že to bude dobrý, i přesto, že oba budem vědět, že nemá pravdu. Chci se mu omluvit. Za to, že jsem se s ním pohádala. Za to, že jsem na něj křičela. Chci ho ještě jednou vidět. Chci se ho dotknout.
Snažím se zapamatovat si přesné rysy jeho tváře. Chci mu říct, jak moc ho miluju. Chci se omluvit za hádky všem, na které jsem řvala, kvůli svým chybám.
Já ještě nejsem připravená!
Omlouvám se, že je tahle povídka tak krátká, ale to nejdůležitější v ní je.
ČTEŠ
Ještě nejsem připravená
Short StoryMáte skvělej život, ale neuvědomujete si to. A pak se to všechno pokazí. Jen kvůli jedné vteřině.