Laurence byla holka co dost váhala, ale nad jednou věcí si byla stoprocentně jistá, že nikdy nechce odsuzovat lidi podle toho co o nich říkají ostatní, možná proto byla vždy tak šťastná. Ať už o tom člověku kolovalo cokoliv, snažila se ho poznat a udělat si o něm své mínění.
Byla usměvavá a okolí ji mělo rádo. Zářila jako sluníčko, ale jako každý člověk potřebovala někoho komu se svěří, ale ona nikoho neměla tak blízkého, aby mu všechna její tajemství mohla říct a nemusela se bát o vyzrazení.
Mám takový pocit, že v ten den napadl první sníh a kavárny byly přecpané k prasknutí. Lidi udělali vše pro jeden šálek teplého čaje nebo kávy. Lau měla namířeno do své oblíbené kavárny 'O la la', avšak v kavárně bylo lidí, že by to trvalo nejméně půl hodiny a ona tak dlouho čekat nemohla. Rozhlídla se po ulici a přes husté chumelení se rozhlížela, kam by mohla jít pro svou zaslouženou dávku kofeinu. Všude bylo snad stovky lidí.
"No nic, tak si kafe udělám doma."Povzdechla si a poutko od kabelky si přehodila přes rameno.
Rychlím krokem se vydala k domu, ve kterém bydlela sama už od svých osmnácti let.
Sněhové vločky jí létaly do obličeje a tváře měla celé rudé.Stále se rozhlížela po úkrytu v podobě kavárny.
"Plná, plná, plná a plná."Mumlala si pro sebe. Její pohled se, ale zatoulal k malé ceduli, která na svém rámu měla poprašek sněhu. Bílou barvou, která se už lehce odlupovala bylo napsáno 'Kavárna u Oliviera' nad originálním názvem protočila oči a vešla dál. Byla to kavárna, která uvnitř připomínala trochu lepší krysí doupě, ale neodradilo jí to. První důvod byl ten, že káva byla jedna z věcí co opravdu potřebovala a za druhé, prostě ráda zkoušela nové věci.
Přicupitala k pultu za kterým stál kluk bílí jako ten čerstvě napadaný sníh venku, oči měl tmavě hnědé až byly spíš do černa, rty stisklé pevně k sobě a jeho tenké prsty mačkaly tlačítka na kalkulačce.
"Dobrý den, já bych si prosila jedno to .."Zakoukala se do nápojového lístku."Ehh, doporučíte mi něco?"Nevinně se usmála a tím ukázala své perfektně bílé zuby. On přikývl a automaticky ukázal na 'Caffé latte'.
"Vaše oblíbené? S sebou prosím."Vyptávala se zvědavě, protože jeho reakce na výběr kávy byla skoro automaticky. Kluk se usmál a tenkými prsty sáhl po černé propisce, kterou na papír napsal:
'Tykej mi. Neznám člověka co by sem chodil a neříkal mi jménem.'
Zahleděla jsem se na cedulku připlou na jeho kostičkované košili.
"Dobře Fredericu. Já jsem Laurence, ale všichni mi říkají Lau."Usmála se a přátelsky mu podala ruku.
"Ty toho moc nenamluvíš, viď? Nechci být neslušná, ale ty jsi němí nebo ne?"Na její povahu to byla vcelku drzá otázka, ale Fredericovi nemizel úsměv a záporně zavrtěl hlavou i on potřeboval někoho, kdo by mu porozuměl, ale lidé se mu posmívali jeho přezdívka byla 'Divnej Rick'. Do okénka za ním vložil objednávku a dál se věnoval, tak půvabné Lau.
"Moje sestřenka to, tak měla taky po rozvodu jejich rodičů, ale mlčet má své výhody."Přiznala a sedla si na vysokou barovou židličku.
'Jaký například?' Napsal a nadzvedl jedno obočí.
"Lidé se nemusí bát, že vyzradíš jejich tajemství."
'Ale co když to napíšu?'Výtězně se ušklíbl.
"Ty by jsi to neudělal.Vidím ti to na očích."
Dívali se navzájem do očí snad celou věčnost, pak je vyrušil zvonek, který oznamoval, že káva je připravena.Kluk ji podal modrý kelímek s horkou tekutinou a dívka mu do druhé ruky dala peníze.
"Měj se Fredericu."Usmála se a zamávala mu. On jí úsměv oplatil a levou rukou jí zamával zpět.
