Závrať mysli

I. Rozvrácená rodina

,,Jen mluv. Poslouchám." Zahuhlal muž s brýlemi. Psychiatr. Děkuji pěkně.

,,Nevím odkud začít. Bylo toho tolik." Odfrkla jsem si. Měla bych tady tomu mužíčkovi opravdu vyprávět o mém dětství? O době, na kterou bych raději nevzpomínala?

,,Zkus od začátku." Řekl pán v plášti a já si povzdychla. Stejně nemám co dělat. Nepustí mě odtud, pokud se nebudu snažit.

,,Fajn." Odsekla jsem muži a hodila si nohu přes nohu. Nenápadně jsem vykoukla z okna s mřížemi. Vypadá to tu jako v blázinci. No co bych vlastně chtěla, že? Blázni se sem zavírají normálně.

Prohrábla jsem si hřívu špinavě blond vlasů a zpříma pohlédla na psychiatra. Pustila jsem se do mluvení:

,,V tu dobu, kdy to všechno začalo jsem měla pět let. Petileté děti jsou veselé a nemusí se o nic starat. U mě to tak ale nebylo.

Ano, sice jsem byla veselá, ale už v těch letech jsem se musela zabývat rozhodnutími, týkajících se dospělých." ,,Byla jsi na velmi vysoké úrovni." Poznamenal mužík a cosi si naškrábal do notesu. ,,Hm?" Pozvedla jsem drze obočí a namotala si pramen vlasů na prst.

,,Nic, pokračuj." Pobídl mě a koukl na mě zpod těch svých kulatých brýlí. Bože, vypadá jak Harry Potter v padesáti. Nic proti Harrymu, ale opravdu bych si ho představovala nějak takhle.

,,Zrovna tehdy se totiž máma s tátou rozešli. To mě a mého tříletého bratra zasáhlo nejvíc. Zrada a odchod našeho tatínka. Ani on se k nám, ale nechoval nejlépe. My jsme ho ale milovali, protože to byl prostě náš táta.

V té době jsme na tom byli hrozně. Zůstala s námi jenom psychicky vytížená maminka a na krku jí visely dvě malé děti.

Máma moc dobře věděla, že rozhodně nedokáže finančně utáhnout naši rodinu a zároveň vychovat děti. A já a můj bráška Jimi jsme to viděli úplně stejně. Navíc nám oběma chyběl tatínek.

Proto naše mamka našla řešení. Inzerát. Doma jsme neměli vůbec nic, protože si veškerou elektroniku odvezl náš otec při stěhování.

Musela tedy požádat svoji kamarádku, aby společně inzerát napsaly.

Já a Jimi jsme byli nadšeni. Už brzo budeme mít tatínka svých snů! Ale kdybychom tehdy věděli, jak šeredně jsme se spletli!

Inzerát byl hotový a po nějaké době se na něj začali i nějací muži ozývat. Vždycky to, ale nedopadlo nijak valně. Buď byli příliš mladí, nebo bydleli daleko, nebo neměli zájem o tak mladé děti, jako jsme byli.

Když už jsme ztráceli naději, konečně se ozval ideální partner. Všichni jsme z toho byli nadšení.

Pokaždé, když si s ním mamka volala, já a Jimi jsme posedávali u ní a poslouchali každé jejich společné slovo. Zase jsme viděli maminku veselou. Dokonce se i sem tam zasmála!

Netrvalo dlouho a měli jsme za ním s maminkou poprvé jet. Já a Jimi jsme se nemohli dočkat! Pořád jsme si ho představovali jak asi vypadá, ale naše sny se od reality dost lišily.

Konečně nastal ten den, kdy jsme všichni sedli do vlaku a jeli navštívit svého budoucího tátu.

Když jsme vylezli z vlaku, už tam na nás čekal. Nejprve jsem se ho hrozně lekla. Byl vysoký, snědý, s kudrnatými černými vlasy, baculatý a vousatý. Jimi si myslel, že je to čert. Pamatuju si ten den velmi dobře.

Maminka nás, ale napomenula, že nemáme lidi soudit jen podle vzhledu, a tak jsme to nechali být. Ani ona sama nevěděla, jak bude vypadat. Věděla jen, že se jmenuje Zdeněk a takové ty osobní údaje.

Zdeněk se nám velmi (i přes jeho vzhled) zamlouval a přáli jsme si, aby se stal našim tátou. Byl totiž dokonalý! Dělal vtipy, usmíval se na nás, vzal nás do zoo, fotil nás u zvířat, koupil nám hračky a zmrzlinu a celou dobu dělal na maminku dojem.

Všichni jsme z něj byli nadšení. Proč by taky ne? Konečně se na nás usmálo štěstí.

Netrvalo dlouho a on se k nám nastěhoval. Moc věcí neměl, takže to šlo všechno rychle.

Asi rok jsme se měli úžasně. Sice nám párkrát vynadal, ale nic hrozného to nebylo. Vyzvedával nás z kroužků a kupoval nám věci. Byli jsme nadšení a maminka zamilovaná.

Druhý rok už nám začínal rozkazovat. Zakázal nám mít společný pokoj s maminkou, zakázal nám koukat se na televizi a začal prosazovat tělesné tresty. Maminka si těchto drobných náznaků nevšímala. Byla to křesťanka a tak se hodně řídila Biblí. Nikdo jí to neměl za zlé. Prostě to k ní patřilo.

Já a Jimi jsme náznaky zvláštního chování našeho otčíma nevšímali. Chtěli jsme jen to, aby byla maminka šťastná a abychom měli konečně kompletní rodinu.

Ovšem třetí rok už se začalo měnit všechno a my si začali všímat. Nastaly změny, které dojít neměly." Domluvila jsem a podala si skleničku vody ze stolu.

,,V pořádku, Kristino?" Zamumlal psychiatr. ,,Jistě." Odsekla jsem a olízla si rty.

,,Tak, kde jsme to přestali?" Zeptal se pláštíčkář. ,,Chápu, mě stačí naznačit." Uchechtla jsem se a vrátila se zpět do vzpomínek.

OMG! Ahojky všichni čtenáři a zvědaví!

Doufám, že vás můj příběh zaujal, přidáte si ho do vaší knihovny a budete čekat na další díl. Snad vás tento příběh alespoň na chvíli donutí se zamyslet nad životem lidí, kteří jsou na tom podobně.

Veškeré dotazy ohledně příběhu, vydávání kapitol, připomínky či vaše osobní vyjádření mi prosím piště do komentářů.

Mockrát děkuju za Vaši podporu😘