Slohová práce - Osvětim

Osvětim

Do dne 4. 6. 2015 jsem pracovní a vyhlazovací tábor Osvětim (německy Auschwitz) znala pouze z dokumentů, fotografií, filmů a povídání osob, jenž jej sami navštívily. Tento školní výlet se stal nezapomenutelným ve chvíli, kdy jsme procházeli vstupní branou s nápisem Arbeit mach frei. Měla jsem v břiše úzko. Vidět cihlové domy plné beznaděje, smrti a hladu pro mne nebylo lehké, avšak zvědavost převládala. V budově s fotografiemi jsem si s údivem prohlížela každou osobu, vlak, německého vojáka. Pohledy německých jednotek SS na fotografiích byly velmi kruté a jednoznačné. Z mého pohledu měli štěstí lidé, jenž zahynuli při přepravě špinavým, stísněným, smrdutým dobytčákem. Následující budova vypadala jako předchozí, ale to pouze zvenčí. Když jsem viděla vycházet z téhle budovy lidi, věděla jsem, že bude hůř. Dlouhá úzká chodbička a po jejích bocích byly skleněné vitríny s lidskými vlasy. Hnědé moře vlasů, pouze sem tam se třpytila malá bílá vlnka. Proč jen jsem to musela vidět? V druhé místnosti byla další. Dlouhá, plná smutku a žalu. Dětské hrnečky, které se podobaly duze. Hrály pestrými barvami plnými naděje, že se zase jednou vrátí domů. Kdybych si ale jen jeden přiložila k uchu, uslyším dětský pláč, křik, nářek. Dětské šatičky byly zapomenuty v čase, plné děr a špíny. Stačily by na panenku. Brýlemi jakoby vás sledovalo tisíc očí. Vyčítaly vám to. Říkaly: "Je to vaše vina! Mohli jste nás zachránit dřív! Proč jste to neudělali?!". Máte pocit, že každé jsou jiné, že každé brýle mají za skly jinou barvu a jiný příběh. Ovšem všechny jsou naprosto stejné, nenajdete jediný rozdíl. Jejich barva je šedá a jejich osudem byla smrt. Když píšu tyto řádky stahuje se mi hrdlo a vysychají rty. Při vzpomínání na tento hrůzný zážitek se mi do očí hrnou proudy slz, které nejdou zastavit. Boty, tisíce bot mužů, žen i dětí. Od bačkor až po dámské lodičky. Boty, které šlapaly cestu po osvětimských chodnících, které šlapaly cestu smrti. Byly to osudové boty. Další vitrína byla plná holích břitev, které patřily mužům, jenž věřili, že je budou ještě někdy potřebovat. Malá skříňka plná dětských hraček. Neměla už jsem odvahu nahlédnout přes prosklené víko a popsat ten pocit. Jakoby mi slzy najednou vyplavily všechno odhodlání z těla. Mé tělo bylo ochrnuto. Po dlouhé pauze jsem se rozhodla otočit se a vejít do vedlejší místnosti. Do místnosti s kufry. Kufry byly podepsány, ale už nebyly vráceny majitelům. Vyšli jsme z budovy nadýchat se čerstvého vzduchu. Jak jsem byla ráda, že mohu pocítit ten studený vzduch plný prachu. Ve sklepě soudního baráku se vám dotěrný chlad prokousával kůží až do kostí. U zdi smrti se pyšnily květiny hrdě hledící do nebe s pár plápolajícími svíčkami. Při představě, že u zdi stojím já a s úsměvem očekávám poslední výstřel, se mé srdce zastavilo, jako bych už byla mrtvá. Uvnitř plynové komory jsem málem upadla k zemi, jako nevinní lidé, kteří zde naposled vydechli. Ve vyhlazovacím táboře Osvětim Birkenau jsem si představila 1 milión usmívajících se postav stojících na hladině špinavého rybníčku. Zděný dům žen a dětí, ve kterém se po vás natahovaly paže a hubené ruce působil velmi úzkostlivě. Ještě nikdy jsem necítila v jakékoliv budově tolik beznaděje a krutosti. A pocity, které jsem na těchto místech prožila se nedají vložit na papír. Tyto pocity nevyjádřím slovy. Tohle si každý musí prožít sám.