Jinde...

28. 2. 1990

"Violett!" S trhnutím se probouzím. Asi ve 2 ráno. Celkem časné probuzení, ale jak vím, už neusnu.

Probudil mne sen. Zvláštní sen. Violett se mi stále zjevuje. Povídáme si a furt mi řiká:
"Najdi mne!"
Já ale nevím jak ji mám najít. Netuším, kde je, co dělá, ani jestli je v bezpečí. Tady na tom světě už není... možná.

Každopádně musím do večerky. U našeho domu bydlí jedna pekařka, co dělá i másla a marmelády. Peče až do 3 ráno a já v tom případě mám nejčerstvější máslové měsíce. Tak křupavé... ta paní je velice hodná, ale má to hodně zvláštně rozvrhnutý. Peče sice do tří ráno, ale zase otevírá až po obědě. Asi k ní po škole chodí pro oběd.

"Dobrý den!" Slušně pozdravím a jdu k pultu. Vedle mne si objednává bagetu nějaká holka. Podobně stará jako já. Ale má klobouk a nevidím jí do obličeje.

"Aaa... ahoj Flueto! Měsíce jako obvykle?" Paní se na mne usmála. "A pro Vás to bude 48 franků."

Hned jak ta paní vyslovila mé jméno, holka se zarazila, hodila po ní franky a odešla.

"Nevíte kdo to byl?" A ohlížím se za tou holkou.

"To nevím. Asi nějaká holka z tvého ročníku. Slyšela jsem, že nastupuješ na lepší soukromou školu." Ta paní toho ví hodně.

"Ano... a teď už jdu. Drobné si nechte. Naschledanou!" A rychle odcházím.

"Ahojky!"

Ještě si nezvykám na to, že moje matka je právnička a doktorka. Pořád ještě nežiji v luxusu, teda alespoň já. Ostatní by si to se mnou klidně vyměnili. Máme moderní dům, ale já se stále vracím do místa, kde jsem žila celých 13 let. Zpět do zahrad Louveru.

Jmenuji se Flueta a tohle je můj život. Život bez sestry...