Hřích milovat

Kapitola 1

Bylo krátce po poledni a z mé dílny právě odcházel další zákazník. Od rána se tu dveře nezavřely. Není taky divu, vždy, když se blíží plesová sezóna, lid zachvátí šílenství a všichni si honem honem musí nechat šít nové šaty a nejlépe desatery. Povzdechnul jsem si a zápisník s mírami klienta a jeho poznámkami k obleku si uložil do šuplíku. Posadil jsem se na židli a upil z šálku vlažný čaj, chtěl jsem si dopřát alespoň pár minut klidu. Nevím, jestli je to požehnání nebo prokletí, že rodina Rubenů je po mnoho generací proslavená svými krejčovskými schopnostmi. Kéž bych alespoň nebyl nejstarší syn. Pak bych já, Eric Ruben, ve svých dvaatřiceceti nemusel dědit rodinný obchod.

Blížil se ples a spolu s ním i moje další vystoupení. Moje rodina... No, nikdy jsme neměli moc peněz, proto byli rodiče rádi, když jsem začal se svou hereckou kariérou. Náž život se od té doby dost změnil. Já mám po dlouhé době vlastní bydlení, matka, která byla ještě nedávno připoutaná na lůžku skotačí s vnoučaty, synem a dcerkou mého bratra, a celkově se máme lépe.
Abych nezapomněl, jmenuji se Alan Palmer a je mi pětadvacet let. Živím se herectvím, přispívám rodině a vůbec jsem taková hodná duše. Ovšem když mě někdo naštve, to řádím jako čert.

Dveře obchodu cinkly a v předsalónku se objevil nový zákazník. Zvedl jsem se ze židle a pospíchal jsem mladou dámu spolu s jejím doprovodem uctivě přivítat. Nasadil jsem usměvavou masku a jako správný mistr svého oboru se pustil do práce. Raději bych ale mistrem nebyl. Přál jsem si po škole odcestovat ze země, někam daleko, kde bych byl svobodný. Já jako tady, kde každý můj krok řídí staromódní pravidla úzkoprsých úředníků. V duchu jsem si povzdechnul. Proč nemůžeme být volní, proč si nemůžeme sami volit svoji cestu životem?

Většinou jsem rád, když jsem znovu na podiu. Vídám známe tváře, se kterými je rozumná řeč, dennodenně dokazuju, že nejsem v divadle jen tak pro nic za nic... Dnes tomu tak ovšem nebylo.
"Cože?!" vykřikl jsem naštvaně, když jsem si pročítal scénář. "To snad není možné!" Okamžitě jsem vyrazil za scénáristou, hrubě ho narazil na stěnu a před obličejem mu přidržel scénář. "Co to má bejt?! Já mám hrát nějakou rozmazlenou princezničku?! To snad nemyslíte vážně!" Chvíli jsme se dohadovali, až jsem nakonec zjistil, že s tím nic nenadělám. Nikdo si se mnou nechtěl roli vyměnit, takže mi nezbývalo nic jiného než hrát. S povzdechem jsme všichni i se svými scénáři odešli z divadla a každý si šel svou cestou. Většina šla domů, aby se naučila scénář. Já jsem ale ten typ člověka, který musí mít všechno nachystané předem. Zašel jsem tedy k nejlepšímu krejčímu ve městě, Ericu Rubenovi.

Klienti přicházeli a odcházeli a mě už se den začínal slévat v jeden velký šedý chumel. Ostatně jako všechno dny předtím. Nikdy se nic zajímavého nestalo, nepřihodilo se nic co by mě vytrhlo z nudy všedních dnů. Nebylo to přitom takhle vždycky, ještě dva roky zpátky byl tenhle obchod a dům plný života. Nejen že tu žili moji rodiče, ale i má žena a syn... Kéž bych je tenkrát nenechal jít samotné. Povzdechnul jsem si a podepřel si ruku dlaní. Kdy už tenhle den skončí... Z hloubání mě probudilo bouchnutí dveří. Vzhlédnul jsem a moje oči padly na mladého muže. Ač neměl bych, oceňuji krásu žen a mužů stejnou váhou a o tomhle mladíkovi jsem mohl říct, že je přinejmenším pohledný. Od pohledu hebké vlasy, jemný obličej a perfektní figura. Jen kdyby se nemračil. "Vítejte, mladý pán si bude přát?" řekl jsem s úsměvem.

Když jsem vešel, krejčí mě přívětivě uvítal. "Nějaké šaty. Princeznovské," řekl jsem a snažil se, abych mluvil co nezdvožileji. Hanbou jsem se při tom propadal. Nechápu, proč v divadelních hrách nemohou hrát ženy. Všechno by bylo snažší.

"Šaty? Dámské šaty? Nejste náhodou muž..." poznamenal jsem překvapeně. "Ale... Zákazník je pán, takže... Udělám z vás tu nejkrásnější princeznu co kdy existovala," zažertoval jsem a pokynul mu dozadu do salónku, abych mu mohl vzít míry.