•vousy, které neexistují a falešný smích•

24 2 0
                                    

Šla jsem pomalu parkem a nesla jsem předlohy do výtvarky těm faganům, kterým se říká děti. Ano, jsem učitelka. Ano, musela jsem dostat na učení tu nejhorší třídu. Jen jedna věc mi učení zpříjemňuje a to je moje mp4 s písničkami od Mishových šíleností a vlastně taky můj kolega, Monty Holich. Na rozdíl ode mně svou třídu perfektně zvládá a dokonce se zdá, že ho jeho žáci mají rádi. To se mě nikdy nepovede.
Když jsem si vytahovala svou nokii, do někoho jsem narazila. Byl to on, moje láska!
,,Holíčku, cco tady děláš?'' zakoktala jsem a vzápětí zrudla jako rajče. Opravdu jsem ho musela takto oslovit?!
On ale jako by moje oslovení přeslechl a povídá: ,,Garmir, měla by ses dívat kam jdeš, nechceš si zajít na kafe?'' a zasmál se svým typickým falešným smíchem.
,,Jistě'' řekla jsem mu a usmála se a rovnou sebou sekla na chodníku, jako chytač pokémonů, který uvidí Pikachua a Meowtooa zároveň. On mi pomohl vstát a pod svými vousy (které nemá), jsem viděla, že se usmál.

Hoi^••^
Jsme tu s prvním příběhem, tak budeme rády za všechny pozitivní i méně pozitivní názory.
Vaše Velký týpky

50 odstínů trapnostiKde žijí příběhy. Začni objevovat