Berlín. Špinavý město plný tisíců ksichtů. Prázdejch lakomejch ksichtů, který soudí. V tomhle já žiju. Když jdu do podzemky a míjím je, přesně vím, co si o mně myslí: "Špinavá hnusná heračko, zalez zpátky mezi ty svý. Stejně tě zachvíli chytnou a za zavřou nebo rovnou chcípneš na nějakým špinavym záchodě."
Mám nechutnou chuť je provokovat, ale většinu času jsem sjetá a cítím se neskutečně cool, takže si spokojeně jdu davem nudnejch ksichtů a jsou mi ukradení. Všichni. Ať si žijou ty svý nudný životy, stejně ani nemají tušení, co jejich děcka právě dělají nebo s kým jsou. Stejně jako mý rodiče.
Nezajímám je, jim stačí, že se obcaš objevím doma. Hlavně že můj malej bratříček se má skvěle. Když se Johann narodil bylo mi skoro pět, skákala jsem štěstím bez sebe až skoro ke stropu. Těšila jsem se na to, jak si budeme vśichni dohromady hrát a budeme skvělá rodina. Omyl! Potom, co se tu ten spratek objevil, si mě rodiče úplně přestali všímat, všechno se začalo točit jenom okolo něj: "Johánek tohle a Johánek tamto. Koukejte, jak nám hezky papá! No on je tak šikovný!" ty kecy mi lezly krkem.
A komu by ne? Myslela jsem si, že většinou se přirovnávají mladší sourozenci ke starším, ale u nás to tak nebylo. Já, Liesel, jsem vždycky byla ta zlobící a špatná. Nedá se říct, že bych Johanna přímo neměla ráda. Jenom tohle věčný srovnávání a zanedbávání mě, tehdy šestileté holčičky, která potřebuje trochu zájmu a lásky, mi změnilo pohled na mý rodiče a taky na něho, i když vlastně za nic nemohl.
Otce jsem nikdy moc nevídala. Furt byl někde v práci. Dřív jsem to vůbec nechápala, ale teď je mi jasný, že jako ředitel firmy prostě musí pracovat pořád. Celkem jsem si ho tehdy i vážila a doteď vážím. Když už se konečně jednou objevil doma, byl na mě i na mámu dost přísnej a vyžadoval naprostej pořádek. Ale dokázal být i milej a čítával mně a Johannovi pohádky, ten se akorát skoro pokaždý rozbrečel, protože se bál, že na nás ze skříně vyleze nějaká čarodějnice. Večery doma bývaly docela fajn. To už jsem se občas dokonce cítila jako člen rodiny. Ve skutečnosti se tyhle čítací večery konaly jen kvůli bratrovi, mně by nikdo nikdy pohádky dobrovolně nečetl.
Mámu jsem měla z celý tý příšerný rodiny nejradši. Vždycky zachraňovala situaci, když šlo doma do tuhýho. Teda aspoň se o to pokoušela. Většinou to končilo tím, že jsme buď já nebo ona schytaly pár facek od otce, kterej už toho všeho měl dost. Johann se pak krčil v koutě, v těch svejch ušmudlanejch ručkách držel MÝHO plyšáka a brečel. Hrozně se bál, že schytá taky.
Předtím, než jsem se narodila, psávala matka do novin. Z vyprávění vím, že ji to neskutečně bavilo. A pak jsem přišla já. Ona musela s psaním skončit a starat se o mně. Další věc, proč si mě časem přestala všímat. Viní mě z toho, že musela přestat psát. Podle ní, jsem jí to jednoduše sebrala.
Všichni čtyři jsme spolu žili v jednom bytě uprostřed Berlína. Konkrétně v Kreuzbergu. Musím říct, že narozdíl od ostatních, který jsem znala, jsme si žili dost na vysoký noze. Já i Johann jsme měli vlastní pokoj a táta navíc pracovnu. Vlastně jsme v tom bytě nežili čtyři, bylo nás tam pět. Ten pátej byla moje kočka. Hannie. Tý jsem vždycky mohla říct všechno. Vím, že mi rozumněla. V noci si ke mně vždycky lehla a povídaly jsme si. Teda já jsem mluvila a ona vrněla. Byly to naše tajné rozhovory. Jedině jí jsem mohla říct všechno, co si myslím o týhle famíli a svým šíleným životě. Ale i Hannie časem zklamala, odešla přesně v době, kdy jsem potřebovala nejvíc pomoct. I heráci a smažky mají city a i když jsou na tripu, tak se občas potřebujou někomu svěřit.
