Nechtěná

Levou nohou z postele

"Charlotte, vzbuď se!"třásla se mnou mamka.
"Můžu spát do osmi,"vždycky stávám až v osm, protože mám domácí školu.
"Teď už ne!"řekla rázně mamka. Odlepila jsem hlavu z polštáře a donutila jsem se otevřít oči. Kolečka v mé hlavě se rozpohybovala. Dneska je pondělí, to znamená začátek týdne, v neděli se nedělo nic zvláštního, v sobotu jsem měla narozeniny...Dneska jdu poprvé do opravdové školy!

Co nejrychleji jsem se najedla, oblékla a udělala si drdol. Potom jsem vyrazila do školy. Je hned za rohem, takže to nemám daleko.
U školy si mě odchytla nějaká učitelka. Myslela jsem, že mě odvede rovnou do třídy, ale místo toho jsem s ní lítala po škole, protože jsem musela vyplnit nějaké papíry.
Když mě konečně přivedla do třídy, už tam byli snad úplně všichni moji spolužáci.
"Dobré ráno, děti, tohle je Charlotte. Je tu nová, tak se k ní chovejte hezky,"řekla, a potom mě popostrčila dopředu, ať si jdu někam sednout. Měla jsem takový zvláštní pocit, byla jsem nervózní. Všechny děti na mne zíraly jako bych spadla z Marsu.

Sedla jsem si do prázdné lavice. Rozhlédla jsem se po třídě, ještě pořád na mě čučeli, a přitom si něco šeptali.(Mám takový zvláštní pocit, že to bylo o mě.)
Radši jsem si vyndala věci z batohu. Doufala jsem, že když si jich nebudu všímat, tak oni také přestanou.
"No takovéhle přivítání jsi jistě nečekala, viď?"zeptala se učitelka:"To jí necháte sedět samotnou?!"
"Už se chystám!"ozval se za mnou dívčí hlas. Otočila jsem se. Nějaká dívka si zrovna přehazovala tašku přes rameno, a potom ke mně došla. Měla na sobě mini sukni a růžový croptop, který spíš vypadal jako podprsenka. Měla obarvené blond vlasy. Byla jsem ráda, že si ke mně sedl někdo z vlastní vůle, ale tenhle typ holek mi nikdy nebyl sympatický. Třeba bude jiná.
"Jsem Ashli,"sladce se usmála.
"Charlotte," oplatila jsem jí úsměv. Učitelka se k nám otočila zády a psala něco na tabuli.
"To jsem slyšela,"odsekla rázem jiným tónem.
"Sedla jsem si k tobě, jen abych tě o něčem informovala. Takže zaprvé: Tady se poslouchají roztleskávačky nebo rugbysti.
Za druhé se nesnaž na sebe nijak ukázat.
Za třetí, vždy když budeš chtít něco důležitého udělat, tak se zeptej jedné z roztleskávaček."

Vztekle jsem pod lavicí sevřela ruku v pěst. Když jsem se na ni koukla, tak jsem tam zahlédla malé plamínky, které by nejradši  zapálily celou školu. Jenže to nejde. Snažila jsem se tu sílu potlačit.
"Prosím, ať nezačne hořet lavice,"mumlala jsem si pro sebe.

Když jsem tu holku nemohla popálit a "musím" ji poslouchat, tak ať si to užije: "Můžu si vytáhnout učebnice?"zeptala jsem se jí. Dost zvláštně se na mě podívala: "Proč se mě ptáš na tak stupidní věc?"
Jen jsem pokrčila rameny. Sotva si vyndala mobil, tak jsem zase začala:"Tak můžu nebo ne?"

Ashli přestala psát. Potom zavřela oči, přitom si potichu mumlala:"Buď v klidu, buď v klidu."
"Tak můžu?"skočila jsem jí do řeči.
Nasupeně položila telefon a otočila se na mě:"Samozřejmě."
"Bezva a můžu-?"
"Teď mě nech, potřebuju tu látku pochopit."
Tuhle látku jsem brala doma s Dianou opravdu hodně dávno, navíc Ashli ani nedávala pozor a s někým si psala.

"Jenže já to potřebuju vědět,"tohle je válka a já jí nehodlám prohrát.
"Já taky."
"Bezva, tak mě nech domluvit."
"Myslela jsem ten výklad, tak už buď ticho!"vykřikla Ashli.

"Dámi, podejte si ruce a potom půjde Charlotte do konce hodiny na chodbu." ozvala se učitelka, která by se spíše hodila do školky, než na střední.

Zachvátila mě panika. Podat jí ruku, vždyť bude mít popáleniny!
Vynaložila jsem všechnu svou energii, abych plameny zatlačila.
Ashli mi s nechutí a jízlivým úšklebkem podala ruku. Stiskla jsem jí. Na jejím obličeji se objevil vydešený výraz. Tentokrát jsem se ušklíbla já, teplota se hold zmírnit nedá. Co nejrychleji ruku odtáhla.

Chtěla jsem si sbalit věci, ale učitelka mě zastavila. Že se sem zase vrátím. Vzala jsem si telefon a odkráčela na chodbu. Tam jsem kopla do lavičky a sesula jsem se na zem. Zhluboka jsem si oddechla a nechala jsem plameny z mých rukou vyšlehnout. Co jsem taky mohla jiného dělat. Vždy, když mám vztek nebo jsem smutná, tak ten oheň jen stěží zadržím.
Naštěstí je v tomhle okolí pouze kámen a ta lavička, kterou jsem odkopla dostatečně daleko.
Asi pět minut jsem se koukala na plameny, tancující u stropu.

Vztek ze mě zanedlouho vyprchal. Proto jsem vstala a šla jsem si prohlédnout školu. Netrvalo dlouho a ztratila jsem se ve spletitých chodbách školy.

Hele, támhle stojí nějací studenti. Třeba mi pomohou dostat se ke třídě před zvoněním.

"Ahoj, jsem tu nová a-"nedomluvila jsem, protože mi nějaká holka skočila do řeči.
Byla docela malá, ale určitě starší než já. Měla černé vlasy s ofinou přes oko. Vlastně celá skupina byla něco jako emo.
"Nás nezajímá, jak dlouho tu jsi, nás zajímá, jen to, že jsi objevila naše doupě,"řekla.
"Já proti emo nic nemám a nikomu vaše doupě neprozradím,"dala jsem ruce před sebe.
"Jenže my nejsme emo."
"Ech...t-to j-je jedno, ne?"odpověděla jsem.
"Jak k-k-k-koktá!"zasmál se jeden kluk a potom se k němu přidali i ostatní.
"To neni jedno,"zastavila rukou smích.
"Tak já půjdu,"začala jsem couvat.
"To si nemyslím,"kysele se ušklíbla dívka. Potom mě obklíčili.

Vzdychla jsem. Teď mi budou chtít dát nakládačku. Což o to, prát se umím. Jako elementární dítě jsem musela mít bojové umění v rozvrhu, jenže Diana řekla, ať se zbytečně neukazuju.

"Co se tady děje!"uslyšela jsem hlas. Celá skupina se za tím hlasem otočili.
Stál tam vysoký kluk s krátkými hnědými vlasy a modrýma očima. Bylo mu asi 18.
"Nechte jí na pokoji,"řekl,"jsi v pořádku." zeptal se mě potom.
Přikývla jsem.
"Chceš někam?"ohlédl se po skupince dětí.
"Ke třídě....jak bylo to číslo...254,"byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla.

"Tak pojď. Ty jsi nová?"
"Nepamatuju si třídy, ztrácím se po škole a bavím se s partou rváčů, tak co si myslíš?"usmála jsem se.
"Takže jsi,"usmál se,"Já jsem Alan, je mi osmnáct a hraju rugby."
Zastavila jsem se. Doufala jsem, že je ten kluk v pořádku a teď se dozvím, že je jako ty přemalované roztleskávačky.

"Co se děje?"zeptal se.
"Jen to, že jsi rugbysta,"odsekla jsem.
"Co je na tom tak špatného?"zeptal se zmateně.
"Vy říkáte, co mají ostatní dělat, a..a...a..."
"Ty věříš těm roztleskávačkám? My takoví nejsme. Já je osobně nesnáším,"řekl.
"Tak to jsme dva,"ušklíbla jsem se.
Najednou jsem slyšela ránu. Na zemi ležela Ashli a probodávala mě zlostným pohledem. Co nejrychleji se zvedla a zahučela do třídy, ke které jsme s Alanem došli.
Musela jsem se smát. Alan se ke mně přidal.

Po celém vyučování jsem si šla přezout boty. Sotva jsem otevřela dveře skříňky, tak z ní vypadl lísteček. Bylo na něm napsané:Ruce pryč od Alana. Když chceš boj, máš ho mít. Zítra je konkurz na roztleskávačky a jsou i souboje. Můžeš hádat, co tě čeká.
Tvoje Ashli.❤️

Kopla jsem do skříňky na pravé straně ode mě. Potom jsem se o ní opřela rukou.
Ta skříňka se začala tavit od plamenů, které mi zas vyšlehly z rukou.
"Sakra, sakra, sakra."
Tady se může kdokoli objevit, vždyť skončila škola. Naštěstí už většina odešla.
Ruku jsem až po loket měla v plamenech. Rozběhla jsem se ke kašně.

Ponořila jsem ruce do vody.
"Díky Sebastiane,"zašeptala jsem. Sebastian ovládá vodní živel.

"Kdo je Sebastian?"ozvalo se zamnou.
Otočila jsem se. Stál tam Alan.

Další část, snad se líbila.
Děkuju za přečtení.