Černá jako Turmalín

1.kapitola

Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí z dálky
vždy pevně ji vstříc jak neotřesná stráž;
láska, toť stálice pro všechny bludné bárky,
jejíž vliv nezměříš, ač její výšku znáš.
- William Shakespeare: Sonet CXVI

,, Ahoj všichni! Jsem doma!" Zavolala jsem do vily, ve které bydlím s celou mojí obří famílijí. A tím myslím mojí rodiče, babičku a dědu a další příbuzní. Jsme taková "Big happy family". A ještě by se k tomu hodilo slovíčko crazy, jelikož naše rodina není ani zdaleka normální.. Nejen kvůli tomu, že skoro všichni bydlíme pohromadě v jednom maxi baráku, ale taky kvůli tomu, že už po celá staletí se u nás dědí časocestovací gen,  který nemá jentak každý. Díky tomuto "daru" můžu cestovat do minulosti za pomoci chronografu, kterýmu by se dalo říkat i stroj času. Nás cestovatelů v čase není tolik. Já když nebudu počítat sebe, tak znám jen jednoho. Jeho jméno je Paul de Villiers. V jeho rodině se gen dědí v linii mužské. Mezitím co jsem vám o mně vyprávěla, stihla jsem dojít do svého pokoje. Odhodila jsem školní tašku na postel a chystala jsem se na ní taky svalit, když v tom se mi zatočila hlava, začal se mi svírát žaludek a před očima se mi začala objevovat safírově modrá zář a najednou jsem se objevila na stejném místě, jen asi sto let před mým narozením..