Vzpomínky Shinigamiho - Kuroshitsuji

Kapitola 16.

O dva týdny později

-Našel jsi je?-Dorian stál v bratrovém kabinetu, který se na nějakou dobu přesunul do místního hotelu.

Náš hlavní hrdina vypadal stále stejně: ani jedna emoce na obličeji se špatně se léčící jizvou u levého oka, ještě temnější oblečení.

-Ano. Je to náš soupeř. Taky podřízený krále. Ale odlišně od nás, on nechce, aby ještě někdo kromě něho byl tak blízko ke králi.-klidně prohlásil Artur,-Proto i poslal ty vrahy, aby se nejdříve zbavili tebe a tvé rodiny, a pak až dosáhl na mě.- podíval se starší na mladšího bratra.

-Potřebuji jen jméno, a místo, kde se nachází.

Večer téhož dne.

-No a tady je konec.-Phantomhive stál naproti rozkošného, ale malého domu.

Teď už mu zbývalo jen vejít: vejít v dům a zbavit se všech těch, kdo je vinen jeho neštěstí. Rychle zamířil ke vrátům.

-Sire, kam jdete?- zeptal se jeden ze strážných, a hned spadl s rozbitou hlavou. Druhému strážníkovi se stalo to samé, ale ten před smrtí stihl něco vykřiknou a ostatní ochraňující dům lidé hned běželi k Dorianovi.

-No, inu… Tak je budu muset doopravdy všechny zabít!- zklamaně sykl mladík, a vytáhl několik svých oblíbených dřevěných náhrobků s hyeroglify.

Prvních několik padli ještě předtím, než se přiblížili k nepříteli. Se zbytkem Dorian nepotřeboval ztrácet potřebný čas, a proto se rychle otočil a ve stejném tempu běžel k parádnímu vchodu. Když se ocitl v domě, Hrobař zablokoval dveře a odhazujíc všechny, kdo mu stál v cestě běžel ke schodům. Vyběhl na druhé patro a začal hledat. Pokud prohledával bydliště svého hlavního nepřítele, stihl se zbavit mnoha těch co se ho snažili zastavit, a proto už všude byla krev. I ti strážní, kteří se pak nakonec dostali do domu, nevydrželi bitvu s Dorianem.

Hledal dlouho, a celou dobu ho nemohl najít. Když už skoro ztratil naději, vrátil se do prvního patra a hned uviděl toho, koho hledal.

-Tak tady jsi,- unaveně se usmál mladík, a šel po schodech dolů,-Jak můžeš vidět, odstranil jsem všechno tvoje služebnictvo. Asi souhlasíš, že jako mrtví vypadají líp.

Místo odpovědi se jeho nepřítel jen nějak zlověstně ušklíbl a prohlásil:

-Já nebudu trpět žádné soupeře, hlavně ne takové jako jste vy Phantomhivové. Tvůj otec byl stejně tvrdohlavý a nesnesitelný, proto jsem se ho zbavil. Ale nemyslel jsem si, že jeho synáčci budou stejní a dokážou si tu moc udržet.

-Tak to máš smůlu. Já jsem teda neumřel od rukou tvých nájemných vrahů, i když se hodně snažili.- pokračoval Hrobař hlasem plným jedu a nenávisti,-Ale psychicky mě zničit dokázali!

-A teď i fyzicky.-znova se ušklíbl oponent.

A v ten memento někdo vrazil nůž Dorianovi do pravé strany hrudníku. Ten na chvíli oslábl a spadl na kolena, rukou udržujíc ránu.

"Ne….ne! Teď ne!" proletělo v jeho hlavě, a to ho donutilo se zvednout a začít boj.

Rychle vyskočil na nohy a zabil jediného strážného, co přežil. Pak už Dorian přestal chápat, co se děje a co on dělá. Hodil po svém nepřítel poslední zbylý náhrobek a přiblížil se k umírajícímu člověkovi. Už nic neřekl. Prostě vytáhl pálku a ještě párkrát ji vrazil muži do hrudníku. Když už pochopil, že nepřítel nežije, hrabě vzal dýku a zamířil ke dveřím. Pryž z tohoto prokletého místa, z místa, kde byl ten, kdo zabil Claudií s Lucíí. Ani si nevšiml jak vrazil do světla a to spadlo a oheň začal přeskakovat na věci a mrtvá těla. Vylezl ze sídla a zastavil se, podíval se kolem.

"Konec… už konečně je konec. Pomstil jsem vás, a jediné, co mi zbývá je smrt."- řekl si Dorian a zdvihl ruku s dýkou nad sebe. Rukou, co držel ránu, si taky chytl dýku. Sebraly všechny zbylé síly a vrazil si nůž do srdce, propadl se do temnoty. A poslední jeho myšlenkou bylo: "To je konec."