Dávka (by SallyPejr)

6

John si nejistě poposedne a rozhlédne se po zahradách, které obklopují terasu, kde čekají návštěvy. Na několika lavicích postavených okolo bytelných stolů sedí půl tuctu osob plus John.

Při posledním telefonátu mu Sherlock řekl, že mu povolili návštěvy, a tak John využil první návštěvní neděle, kterou léčebna má a přišel.

Jen doufá, že s ním Sherlock bude chtít mluvit. Když se na vrátnici ohlašoval, varovali ho, že je dnes Sherlock v obzvláště protivné náladě. John si znovu povzdechne a nejistě se zahledí na svoje kolena. Jen ať se zase nepohádají.

„Ehm- Ahoj." ozve se kousek od Johna nejistý hluboký hlas.

John okamžitě vzhlédne a s nervózním úsměvem se postaví.

„Ahoj." oplatí mu John pozdrav, načež se oba nejistě odmlčí. „Nesedneš si?" zeptá se John a mávne rukou ke stolu.

Sherlock mu neodpoví, ale mlčky si sedne na lavici, zády ke stolu, o který se jen trochu opře. John si sedne vedle něj a chvíli trvá, než promluví.

„Nevěřil bych, že můžeš být ještě hubenější, než jsi byl, ale očividně to jde."

„Trochu jsem shodil." zahučí Sherlock, aniž by se na Johna podíval.

Watson si nejistě skousne ret a zašoupe nohama. Nemusí být genius, aby mu došlo, že Sherlock o rozhovory nestojí.

„Víš, že tady nemusíš být, že jo?" zeptá se John a vážně se na Sherlocka dívá. „Jestli se mnou nechceš mluvit, stačí to říct nebo odejít."

„Chceš, abych odešel?" zeptá se Sherlock s obavami.

„Nechci." zavrtí John hlavou.

„Tak zůstanu."

„Tak jo." pousměje se John.

Zase se odmlčí a jen na sebe hledí.

„A heleme, že by tohle byl ten slavný John?" ozve se za nimi otravně znějící hlas. „Víš, že Sherlock křičí tvoje jméno, když si ho honí?"

„A já křičím to jeho, tak co má být?" zeptá se John bez zájmu, čímž pro něj neznámého chlapa na chvíli připraví o řeč. Věnuje očividně pacientovi trochu znechucený, trochu podmračený pohled, než se zase obrátí na Sherlocka.

„Nepůjdeme jinam?" zeptá se John.

„Jo." přikývne Sherlock klidně a postaví se. S Johnem v patách se vydá na procházku po zahradě.

„Co to bylo za pitomce?" zeptá se John zvědavě.

„Můj spolubydlící, Sebestian Wilkies. Namyšlený zbohatlík, co je už asi na třetí léčbě. Začal jako alkoholik, teď je tu s kokainem." povídá Sherlock skoro rozčíleně.

„Ehm, Sherlocku, nejsi naštvaný kvůli tomu, co- co jsem řekl tomu Wilkiesovi, že ne? Já prostě chtěl, aby sklapnul." řekne John s obavami.

„Cože?" zarazí se Sherlock překvapeně a zastaví se. „Ne, to ne. To mě neštve, já jen- Já nevím. Celý pobyt tady je děsný. Nudím se tu skoro k smrti. Normálně bych začal s nějakým pokusem nebo bych si něco-" Sherlock se zarazí v polovině věty.

„Nebo by sis něco vzal?" doplní za něj John se smrtelně vážným výrazem. „Kvůli tomu jsi začal fetovat, že ses nudil?" zeptá se.

„Jo." hlesne Sherlock a podívá se na stromy, co rostou o kus dál. „Pomáhalo mi to nemyslet na to, že se nudím nebo na to, že- že jsem divný. Na začátku střední jsem objevil marihuanu, ale její kouř jde snadno poznat, tak jsem přešel na jiné."

„Na to, že jsi genius, tak jsi taky pěkný idiot." povzdechne si John. „Za prvý, drogy nic neřeší a za druhý. Ty možná seš divný, ale to neznamená, že to, co umíš není úžasné. Neznám nikoho jiného, kdo by uměl dedukovat jako ty. Seš jedinečný a to není špatné."

„To myslíš vážně?" zeptá se Sherlock pochybovačně.

„Smrtelně vážně." přikývne John na souhlas a usměje se. „Seš fantastický a ani to nevíš."

„Většina lidí by řekla, že už tak jsem dost namyšlený." prohodí Sherlock vážně.

„To seš taky." souhlasí John bez zaváhání. „Seš namyšlený, dost sobecký, neumíš se chovat k druhým, seš drzý, neuznáváš žádná pravidla, ani věci jako osobní majetek nebo prostor a je toho víc. Ale k tomu všemu jsi i geniální, úžasný a fantastický."

„Johne." hlesne Sherlock ohromeně a s lehce zrudlými tvářemi Watsona pozoruje.

„Hlavně teď nic neříkej." chytne ho John za loket a pobídne ho k chůzi. „Radši mě tady proveď. Prý taky pomáháš na zahradě, tak si chci na vlastní oči ověřit, že doopravdy makáš rukama."