Putování za ztraceným dějem

Nový prolog

„Ne," odmítl zrzek rázně. „Ne, ne, ne a ještě jednou ne!"

„Ale no tak. Zase tak strašný to není," uklidňoval ho černovlasý muž. „Režíroval jsem i horší věci."

„Ale tohle je to nejhorší, co jsem kdy v životě napsal!"

„Já vím," přisvědčil druhý muž. „Poslal jsi mi to mailem, napsal na Messengeru, sdílel na Facebooku a Twitteru, zveřejnil jsi fotku na Instagramu, natočil video na YouTube, napsal krátkou povídku na Wattpadu a nakreslil jsi ilustraci na DeviantArtu. Nevěděl jsem, že umíš kreslit."

„Neumím! A vůbec, ty se divíš, že se mi to nelíbí? Takhle ožralej bych neměl být schopný ani otevřít notebook!" Zrzek divoce rozmachoval rukama.

„Stejně to skoro nikdo neuvidí. A kdybys opravdu nesouhlasil, v životě bych tě nedostal ani do auta, natož do staré opuštěné továrny."

„Neodbíhej od tématu! Na co to chceš?"

Černovlasý muž odemknul dveře jedné z budov. Prostor uvnitř připomínal malý sál kulturního domu plný židlí. Po stranách místnosti se nacházely dveře vedoucí do střižny a rekvizitárny. Na druhé straně bylo pódium, na kterém stál prázdný rám.

„Nedávno to tu postavili. Chtěli po mně, abych sehnal jakoukoliv pitomost, aby zjistili, jestli ta bariéra funguje."

„Takže ty potřebuješ mou opileckou patlaninu, abys mohl vyzkoušet zařízení, které otevírá bránu do alternativní reality a nejspíš by ani nemělo existovat?" zeptal se zrzek nedůvěřivě.

Černovlasý muž se na něj otráveně podíval. „Připomeň mi, jak že se jmenuje tvoje holka?"

Zrzek se zamračil. „To nebylo fér. Kde chceš vůbec vzít někoho tak šíleného, aby v tom hrál?"

„Neříkej, že tě nikdo nenapadá."

„Počkej," zarazil se zrzek. „Snad nemyslíš...?"

~timeskip, because I have no idea, why I am writing it in English~

Ahoj. Jmenuji se Eninte a je mi šestnáct let. Spo-

„Nepsal jsem tu příšernost náhodou v er formě?" uvažoval scénárista nahlas.

„Možná, ale můžeme to prostě ignorovat a dělat, že to říkáme správně už od začátku." Karistyn pokrčila rameny. „Mám se teda představit normálně?"

„Ale to už je teď jedno," mávl rukou režisér. „Co tam je dál?"

Eninte se hrdě napřímila. „Já pocházím ze Země růžových jednorožců!"

„A to je co?" zeptal se režisér.

„To tam vážně bylo," bránila se Eninte.

Všichni se otočili na rudnoucího scénáristu.

„To byla ta vodka," zamumlal.

„Takže Země růžových jednorožců, jo?" ušklíbl se fanoušek. „Tam bych se chtěl podívat."

Scénárista se na něj vyděšeně podíval a nenápadně si přesedl na židli dál od něj.

Pravopis se škodolibě usmál. „To bude v rodině."

„Ty máš co říkat," okřikl ho scénárista. „Co tu vlastně děláš?"

„Poslal jsi mi originál té hry mailem. Ještě jsi k tomu dopsal, že chceš vědět, jestli vážně dostanu infarkt, když to budu číst."

„Promiňte." Karistyn zaťukala na bariéru. „Nerušíme vás?"

„Ani ne, ale klidně pokračujte." Režisér mávnul rukou.

„Já jsem vyvolená, která ovládá všech asi sto milionů živlů, ale všechny si je nepamatuju, protože někdo jimi popsal sedm stránek!" shrnula Karistyn.

„Tohle byla zelená." Scénárista se křečovitě usmíval.

„Co všechno jste ten večer vlastně vypili?" otočil se na něj fanoušek.

„Lepší otázka by byla, co všechno nepili," poznamenal pravopis. „Slovosled mi ukázal seznam, který ten zrzavý úchyl napsal. Netušil jsem, že ve slově jako je "rum" jde udělat chyba."

„Nejsem úchyl a podstatné je, že dokud nedojdeme k tomu rumu, je to v pohodě!" bránil se scénárista.

Karistyn zamávala, aby na sebe přitáhla pozornost. „Takže jestli jste už dožvanili, můžeme říct, jak jsme nakopaly J-"

„To jméno tam bude později!" zarazil ji scénárista.

„To jméno tam není vůbec!" odsekla Karistyn. „Bylo tam sprosté slovo napsané ve Wingdings! A neřvi, nebo vzbudíš Eninte!"

Všichni se podívali na brunetu, spící na šedé pohovce uprostřed louky.

„Jak se to tam dostalo?" zeptal se rekvizitář.

„Přicupitalo to sem na nožičkách," zamumlala Eninte.

Režisér si povzdechl a otočil se na scénáristu. „Začni psát seznam věcí, co by ta věc neměla dělat."

„Copak já vím, jak to funguje?!"