Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

1.Kapitola (!OPRAVENO!)

Moje zlodějská výbava se skládala pouze z pár věcí. U sebe jsem měla tašku přes rameno, kde byly schované šperháky a další věci. Pouzdro s dýkou jsem měla mělo okolo stehna. Obvykle mám na sobě upnuté kalhoty tmavší barvy, triko, koženou bundu s kapucí přes hlavu a vysoké, šněrovací boty do půlky lýtek. Samozřejmě také v tmavé barvě.

Dneska jsem měla spadeno na jednoho obchodníka z velkým majetkem. Poslední dobou se tu hodně potulovali policisté, takže jsem si musela dávat větší pozor. Pokud jsem nechtěla mít před sebou další kondiční běh.

Vylezla jsem na střechu jednoho domu a opatrnou chůzí šla směrem, kde má kupec stánek s předraženým zbožím.

„Sakra, je tu hlídka!" sykla jsem naštvaně. Rychle jsem se natáhla na střechu, aby mě nezpozorovali a čekala, jestli náhodou neodejdou. Bohužel se nehnuli z místa ani o milimetr. Pravděpodobně si je najal na ochranu. Moje kousky jsou asi známe v celém městě.

„Dneska vážně nemám chuť se s nimi honit po městě, přece tady musí být něco jiného." Zamumlala jsem. Sedla si do bobku a pomalu odešla pryč.

Šla jsem jednou z malých uliček, když jsem si všimla stánku s jídlem, kde leželi váčky s penězi a úplně bez dozoru! Tohle byl pro mě něco jako zlatý grál. Koukla jsem se do tašky jestli se mi to tam vejde i s jídlem a zdá se, že vejde. Na nic jsem proto nečekala a připlížila se ke stánku, ze kterého jsem hned na to vzala váčky s penězi a nějaké jídlo. Všechny váčky, až na jeden, jsem rozdala žebrákům. Bylo toho dost, aby si koupili slušné oblečení a jídlo, popřípadě se pokusili začít život od začátku. Pak odešla rychle pryč mimo zvědavé oči.

Po pár minutách jsem zpomalila a nenápadně zahnula do jedné z postranních uliček, kde jsem měla domov. Z tašky jsem vytáhla jablko, které pro mě momentálně znamenalo něco jako svačinku, protože se pořádně najím až doma. Na obličeji mi hrál spokojený výraz, protože dnešek vyšel poměrně dobře. Žádná honička, prostě nádhera dneska!

Už jsme byla u domova, nemohla jsem se dočkat, až se natáhnu a budu chvilku odpočívat a něco pořádného konečně sním, proto jsem prudce rozrazila dveře. Chtěla jsem je nohu zavřít a zakousnout se do jablka. Jenže tu něco nehrálo, na můj vkus tu bylo podezřelé ticho. Normálně totiž slyším hluk z ulice, ale dneska nic. Pak mi to došlo, zřejmě ten nehlídaný stánek byl past. Zavřela jsem oči a v duchu se proklínala. S otevřenýma očima jsem zvedla hlavu. Čekala jsem jenom policisty, jenže místo nich tu byli i členi Průzkumné legie, kteří měli manévrovací zbrojí.

„A do hajzlu!" zmohla jsem na pár peprných slov. Rychlostí blesku jsem vyběhla z domu a zabouchla dveře, odhodila jablko a vzala roha.

„Chyťte ji!" zaslechla jsem křik. Moje bývalé dveře vyletěli z pantů, dál jsem se už nezdržovala.

„Tohle není dobrý!" stihla jsem říct. „Tohle je sakra špatný!!" dodala jsem, když jsem zahlédla početnou skupinu mých pronásledovatelů s výzbrojí i bez ní. Srdce mi bilo jako zběsilé, jen stěží jsem dokázala uvažovat rychle a jasně.

„Uklidni se! Toto město znáš velmi dobře, Arai, to zvládneš!" povzbuzovala jsem.

Rychle jsem zavrtěla hlavou, zhluboka se nadechla. Snažila jsem se z hlavy dostat všechny nekalé myšlenky. Dobře, po zemi jdou policajti a ve vzduchu průzkumníci. Tudíž se musím nějak zbavit policajtů, abych měla aspoň jednu volnou cestu. Hned jak jsem si to rozmyslela, spatřila jsem před sebou jednoho z Vojenské policie. Vytáhla jsem dýku, chtěl se po mně ohnat, ale já se hbitě vyhula a přitom ho řízla do tváře.To nečekal a trochu zavrávoral, okamžitě jsem mu podkopla nohy.Musela jsem se usmát nad svým výkonem. Ano! Takhle se to dělá! Pomyslela jsem si. Na mé cestě se objevil zase další. Na jeho obličeji se objevil vítězný úšklebek, zřejmě si myslel, že mě dostal. Já mu pouze sladce zamávala a vyskočila na velkou krabici, ze které vedla, přes malé překážky, cesta na střechu

„Asi smůla, ale hezky si to užij tam dole!" Vysmála jsem se mu a pozorovala jeho udivený pohled.

„Neřekl bych." ozval se mužský hlas. Škubla jsem sebou a otočila se na narušitele, který očividně stál za mnou. Byl to někdo z Průzkumné legie. Můj pohled zabrousil na jeho ruce, měl tasené meče. Hlasitě jsem polkla, ani trochu se mi to nelíbilo. Pořád jsem mohla skočit ze střechy na zem.

„Chceš se vsadit?" řekla jsem s úsměvem na tváři. Plnou rychlostí jsem se rozběhla, na konci střechy jsem se pořádně odrazila. Čekala jsem tvrdý dopad. Rukama jsem si začala chránit hlavu. Se zatnutými zuby jsem měla každou chvílí cítit bolest, ale někdo mě chytil.

„Pusť mně!" snažila jsem se vymanit ze sevření vojáka Průzkumné legie, ale jaksi to nešlo, byl daleko silnější než já. Tak jsem zvolila trochu radikálnější volbu a to kousnutí do prstu. Perfektně to zabralo. Voják mě pustil a chytil si palec, z úst mu vylítlo pár nadávek.

„Miku, to se necháš takhle ztrapnit malou holkou?" smál se někdo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, teď prostě bylo hlavní se dostat z této prekérní situace. Snažila jsem se je setřást, už jsem myslela, že mám vyhráno, když jsem se ohlédla a za mnou nikdo nebyl, ale v tom se ve výšce asi dvaceti centimetrů objevilo kovové lanko. Já si toho včas nevšimla, takže jsem se o to zakopla a šla nnedobrovolně políbit zem. Chtěla jsem se zvednout, ale zarazila mě tupá bolest v noze, kouknu se tam a vidím jak se řine potůček krve.

„Hopla." řekl někdo. S pohledem plným nenávisti jsem se na něj podívala. Byl poměrně malý, černý vlasy a doslova ledový pohled. „Moc daleko jsi nedošla." Doplnil se.

„Drž zobák, skrčku!" sykla jsem.Vytáhla jsem z pouzdra dýku a ohnala se po něm. On však moji ruku snadno chytil a donutil mě pustit mojí jedinou zbraň. Pak moje ruce stočil za moje záda a nandal mi pouta a zvedl do kleku. Nakonec mi z hlavy strhnul kapuci.

„Ale to ti neřekli doma, že krást se nemá?" řekl s ironií v hlase.

„To tě to tak zajímá?" odpověděla jsem otázkou. Za mnou se zjevil muž, kterého jsem kousla a začal mě očichávat. „Můžete prosím přestat? To je u vás normální očichávat lidi, který zatknete?!" vyjela jsem na něj. On přestal a nakrčil nos..

„Tak tady jsi." znovu se ozval cizí hlas. „Musím uznat, že jsi nám dala celkem zabrat. Já jsem Erwin Smith vůdce Průzkumné legie, ten kdo tě spoutal je Levi a toho, koho jsi kousla je Mike." Představil je. Bylo mi jedno kdo jsou.

„Fajn a co já s tím. Normálně po mně jdou policajti." Ptala jsem se. Chtěla jsem hrát, že je mi to jedno, ale to, že po mně šli vojáci Průzkumné legie bylo divný.

„ No, zaprvé jsme tě přišli zatknout my, protože jsi nečekaně dobře utíkala Vojenské policii." Ušklíbla jsem se. Teď prakticky řekl, že policie nestojí za nic. Což je pravda. "Za druhé máme povolení tě odvést k nám do hradu. A za třetí-" Nestačil dokončit větu, protože jsem ho přerušila.

„Ne nepřidám se k vám." Odsekla jsem vzdorovitě. Nejsem natolik blbá, abych nepoznala aspoň trošku, co má tento chlap za lubem. Na mojí obranu, už teď se mi na něm něco nezdá.

Na Erwinově obličeji byl znát údiv, potom však nasadil svojí masku vůdce a pohledem se zastavil na těch dvou pakách za mnou.

„V tom případě náš rozhovor tady končí.Levi, Miku jdeme." řekl klidně a svižným krokem odcházel ke schodišti na povrch země.

Levi si provlékl ruku mezi mojí spotanou rukou a tělem a druhou se zapřel o mé druhé rameno. Za jeho pomoci a mého úsilí jsem se pokusila zvednout, ale jakmile jsem se zapřela zraněnou nohou o zem, bolestí jsem se sesunula k zemi.

„Bože ty jsi nemehlo!" protočil oči Levi. „Chyť se mě kolem krku, spratku." Poručil mi a naklonil se nade mně, abych se chytila. Spolkla jsem veškerou svojí hrdost a udělala to, co řekl. Zvedl mě, jako bych byla pírko. Na to jak je malý, tak je dost silný. Zřejmě výška není všechno. Díky vedení těchto úvah jsem se snažila ignorovat bolest v noze.

Rychlým krokem mě nesl asi deset minut, než překonal všechny schody a mě ozářilo poprvé v životě denní světlo.

*****

(Hloubková oprava 20. srpna 2019 ve 19:00)