Sladký internátní život

Část 67

Nevím, nemohu si pomoci. Jako kdybych v sobě měla zakódováno, že musím být vždy první a nejlepší. Na vrcholku společnosti. Prostě nesnesu konkurenci. Možná to není dobré, ale jsem taková. Ambiciózní. „Nemůžu za to, že se neumíš bránit."

„Ale proč ty útočíš?"

Podívala jsem se na Gábinu, zda si myslí totéž.

Ta jen s úšklebem pokrčila rameny. Stejné jakoby řekla, že s Larou souhlasí.

Zprudka jsem vstala. Z toho rychlého pohybu a alkoholu se mi mírně zamotala hlava. „Trhněte si nohou," křičím. Možná jsem trochu ovlivněna vínem, ale vím, co dělám, „jděte do háje. Nebo klidně i někam dál," zařvala jsem na ně a otočila jsem se k odchodu z jejich pokoje.

Ony jen s údivem zírají.

„Vy nuly!" vyprskla jsem ještě ve dveřích.

Karina

„Ahoj holky," pozdravil nás táta po ránu.

Týden opět utekl jako oko na punčoše a my si o víkendu pěkně hovíme v domácím prostředí.

„Karin, jak to, že nejsi u toho svého...," zapřemýšlel jak dokončit větu. „kluka nebo přítele. Nebo jak to dnes vy mladí říkáte?"

„Emm," dost mě zaskočil. Jak tohle ví? Mrkla jsem na Zitu, zda nemá tušení, že bychom se před rodiči podřekly.

Ta pokrčila rameny. Taktéž neví, jak se to táta dozvěděl.

„Karin, netvař se tak. Tohle se lehce pozná. Dost dlouho jste se Zitou nikam nevyrazily. Natož jedna bez druhé. Nemysli, že nám to není jasné, kde si strávila noc."

„Mě to jasné není," ve dveřích se ukázala i maminka, „nevím, s kým si byla a kde jsi spala. Co by ten tvůj řekl, kdybychom ho pozvali zítra na oběd?"

„To nevím," hlavně netuším, jak si tito lidé navzájem porozumí.

Máma se ještě usmála, „zavolej mu a dej mi vědět, jestli se to hodí."

Oba s tátou odešli.

„Tak to bude průšvih," řekla sestra, když jsme už byly samy.

„Tak jo, já jdu volat Martinovi. Někdy to přijít muselo," oznámila jsem sestře.

Vytočila jsem Hnědoočkovo číslo.

„Ahoj Princezno," pozdravil mě.

„Ahoj, máš zítra volno?"

V poslední době Martin dohlíží na přestavbu svého zámku. Svého snu. Takže nemá zrovna času nazbyt. Spíše naopak.

„Pro tebe vždycky," přesto ale odpověděl kladně.

„A pro moji mámu?"

„Cože?"

„Naši se dovtípili. Máma tě zve na oběd."

„Super," nadchl se.

„Takže dorazíš?"

„Jo, určitě."

„Ale měl bys vědět. Moje máma je trochu jiná."

Zasmál se. „Jiná? A viděla jsi tu moji?"

„Ne, jen Denisu. Ale já to teď myslím vážně. To ty budeš muset být ten dokonalý, aby tě přijala bez řečí."

„Tak budu."

„Jistě, ale myslím tím, že dokonalost pro ni nejsou prachy. Musíš machrovinky, snobství a tyhle věci nechat doma."

„Jo, to zvládneme, neboj."

„A měl bys body navíc, kdyby sis vzal brejle. Budeš tak vypadat víc jako inteligent a míň jako puberťák, který se jen předvádí."

„K tomu mě nikdy nedonutíš, Princezno."

„Tohle odporování je přesně to, co nemůžeš dělat, aby si zapadl. Ty brýle ti sluší, tak nevím proč tak šílíš."

„Nikdy, říkám."

Druhý den Martin zazvonil asi deset minut před půl jednou, jak jsme byli domluveni.

„Ahoj," pozdravil, když jsem mu otevřela dveře.

„Tak jak?"

„Nějaký kuřecí. Název jídla zná jen máti. Její recept."

„Domácí strava. To bude super," vypadá nadšeně.

Očividně si neuvědomuje, co ho čeká. Vlastně to pořádně neví nikdo.

„Dobrý den," řekla moje máma i Martin nastejno.

„Tak to je Martin, toto moje maminka," představila jsem je.

Máma Hnědoočkovi podala ruku a už si ho začala měřit pohledem, „těší mě."

„Mě také," usmívá se.

Při obědě jsme skoro celou dobu všichni mlčeli. Jen příbory zvonily.

„Tak jak jste se poznali?" prolomila ticho právě máma, když dojedla.

„Na intru," odpověděla jsem rychle za něho.

„Aha, takže bydlíte spolu?"

„Ne," vypadlo z Martina, než jsem stačila vymyslet další odpověď tak, aby se mámě líbila.

„Tak jak to je?" nechápe máma.

„Bydlel jsem tam. To jo."

ANO, říká se ano! Ticho, ticho ticho, umlčuji ho v duchu, než z něho vyleze, že ho z intru vyhodili a koupil si domek kvůli soukromí a večerním pařbám. To nedopadne dobře.

„Ale pak jsem si raději pořídil privát," ještě z toho vybruslil docela dobře.

„Ale minulý víkend si byl tady v Chrudimi. To jsi snad ze stejného města?"

„Ne, ale stěhuju se sem. Budu teď bydlet zase tady."

„Aha, takže před tím jsi bydlel jinde. A teď se stěhuješ někam sem? Tvoje rodina zůstává tam, kde jsi pobýval před školou?"

„Ne, vlastně teď se stěhuj k rodině."

„Ehm, koukám, docela složité. Asi bude trvat, než to pochopím."

„Prostě mám momentálně stěhovací období," jestli začne mluvit o hotelech a důvodech, za kterých utekl z domu, tak máma omdlí, „takže jo, je to trochu složitý."

„Ano," zašeptala jsem skrz zupy a kopla ho pod stolem.

„Au," zaksichtil se na mě.

„Co je to stěhovací období?"

„Prostě jsem si koupil jeden domek v Boleslavi. A další jsem si pak pořídil tady v Chrudimi a už bych se tu chtěl usídlit."

„Říkal jsi, že tady budeš bydlet s rodinou. Já to opravdu nechápu," tváří se na něho jako na vola, který mele páté přes deváté. Na to zase není zvyklý Martin, „co tam děláš za školu?"

„Vojenská akademie."    

-----------

Porozumí si nakonec přísná maminka dvojčat s Martinem? Schválí ho?

Příště si přečtete:

„Kdyby u nás nebyla hlavou rodiny maminka, nemusel by si podstupovat tento výslech," dodal flegmaticky taťka.

„Jistě, tobě je jedno, s kým spí tvoje dcera."

„Víš, že mi to jedno není. Ale myslíš, že touhle komedií čemukoliv zabráníš?"

„U našich taky velí ženská," narazil Martin na Denisinu panovačnost.

Když si našel pravou rodinu, stále by o ní chtěl mluvit.