Dávka (by SallyPejr)

16

Je neděle večer, blíží se večerka, ale Sherlock je na pokoji sám. Cartwidge je ve společenské místnosti a hraje karty.

Ozve se klepání na dveře a vzápětí do místnosti vejde doktorka Sawyerová.

„Jak se cítíš?" zeptá se žena, když se usadí na židli vedle postele.

„Jsem na léčení, jak mi asi tak může být?" zeptá se Sherlock rozčíleně a dál leží na boku a civí do zdi.

„Takže tvoje depresivní nálada nemá nic společného s tím, že jsi celé odpoledne stál u okna a čekal, jestli příjde John Watson?" zeptá se doktorka klidně.

„Co po mně chcete? Abych se vám tady rozbrečel?" zeptá se Sherlock naštvaně.

„Ne, chci, aby ses přestal chovat jako idiot." řekne doktorka Sawyerová vážně. „Nevím, co jsi mu řekl, ale muselo to být dost hnusné, abys ho zahnal. Věří, že kdyby přišel, že tě tím naštve. Taky říkal, že má pořád stejné telefoní číslo, ale že ty ho určitě nebudeš chtít, a ani mu nebudeš chtít volat."

„Tak to má pravdu." zahučí Sherlock trucovitě.

„Tak proč jsi u toho okna čekal?" zeptá se doktorka.

Tentokrát se odpovědi nedočká. Sherlock dál leží čelem ke zdi a ani se nehýbe.

„John Watson vždycky chodil za tebou. Tentokrát bys měl ty jít za ním. Zavolej mu." řekne doktorka Sawyerová a vydá se ke dveřím.

„Říkal jsem vám, že umím lidi jenom odhánět." zahučí Sherlock tiše.

„To jsi říkal." přikývne doktorka s rukou na klice. „Ale nikdy ses nezmínil, že to děláš úmyslně." dodá a otevře.

Ještě naposledy se podívá na svého svěřence, ale jeho jedinou reakcí je, že se stočil do těsnějšího klubíčka.