Dávka (by SallyPejr)

18

//Tahle kapitola je v podstatě práce mojí sestry. Když si přečetla (nechala si přečíst, nepřečte můj pidiškrabopis) předchozí části, prohlásila, že by to mělo mít pokračování. Na můj dotaz "A co tam mám asi tak psát?" odpověděla "Nevím, třeba..." No, a její nápad je tahle kapitola. A na tomhle nápadu stojí celá část Konec.

[Jako IzayaMoriarty bych ráda dodala, že se sestra plete. Ten nápad nedostala od jedné sestry, ale od dvou. Od mé maličkosti a od druhé sestry Water-Kun :3]

---

Je skoro půl deváté, když Sherlock odchází od Angela. Necítí se ani moc vzteklý kvůli tomu, že John nepřišel, a že ani nedal vědět, že nepříjde. Konec konců, vzhledem k tomu, jak se k němu Sherlock před lety zachoval, by bylo s podivem, kdyby se ukázal.

Ne, Sherlock nebyl naštvaný. Sherlock se cítil prázdný, bez emocí. Bez života.

Celé tři roky toho blonďatého doktora nemohl dostat z hlavy. Celé tři roky litoval toho, co mu řekl a zvažoval, že by mu zavolal. Ale s ubíhajícím časem se Sherlock víc a víc bál zvednout telefon a vytočit Johnovo číslo. Co když už ho John nechce vidět? Co když už se posunul dál? Třeba má jiného přítele. A nebo ženu a děti. Do takového života bývalí feťáci nepatří. Netroufal si ani požádat Mycrofta, aby mu o Johnovi sehnal nějaké informace.

A pak do něj vrazí na ulici a to doslova. A pozval ho na večeři k Angelovi. Vzato kolem a kolem, kam jinam by spolu šli na večeři, když ne tam? Angelo je jejich restaurace, vždycky byl.

John se sice tvářil, jako by byl Sherlock zjevení, ale za touhle nejistotou byly emoce a bylo jich tolik. A John na něj nekřičel, ani před ním zhnuseně neutekl, takže třeba- Třeba není vše ztracené. Třeba by to mohli zkusit znovu. Třeba ještě mají naději to dát dohromady.

Jenže to bylo jen zbožné přání, protože John nepřišel, nejspíš souhlasil, jen aby se dostal od něj a zabránil scéně. Ale nepřišel. Nemá zájem.

Z myšlenek Sherlocka vytrhne blikání policejních světel. Před místním obchodem stojí hlouček zvědavců a dvě policejní auta. Celé to vypadá jako obyčejné přepadení, ale když si Sherlock všimne střibrovlasé hlavy DI Lestrada, stejně přejde blíž.

„Ale, Sherlocku." pozdraví ho detektiv. „Jdeš sem zbytečně. Žádná záhada, jen přepadení obchodu s jedním mrtvým hrdinou."

„Hrdinou?" zopakuje Sherlock hluše.

„Jo. Dva zloději, co drželi rukojmí. Jeden místní samotář jednoho z nich omráčil, než stačil popravit prodavačku a druhého skoro taky, ale dostal kulku. Podle svědků prej všem zachránil život, i když ten druhý zkusil utéct. No, daleko se nedostal." vypráví Lestrade. „Ten mrtvý prý byl samotář bez rodiny a bez přátel, co s nikým nemluví, pokud nemusí. Dělal na místní klinice. Kdo by to byl do něj řek, že udělá něco takového?"

Detektivovo povídání přeruší příchod mladého policisty, který v rukách s rukavicemi drží dost obnošenou a zakrvácenou hůl.

„Ehm, pane. Podle svědků je tohle hůl toho mrtvého, tak se chci zeptat-"

Svou větu už policista nikdy nedopoví.

„Ne." zachraplá Sherlock a vytrhne mu hůl z ruky.

To je přece- Tu měl u sebe ráno John. To je Johnova hůl. To nemůže být jeho hůl. Tohle je hůl mrtvého. Nemůže být Johnova.

Z myšlenek ho vytrhne ruka na rameni. Vyděšený Sherlock odtrhne pohled od zakrvácené hole a podívá se na zmateného Lestrada.

„Sherlocku, co blázníš? Nemůžeš nám brát důkazy." řekne DI ustaraně.

„Kdo je ten mrtvý?" zeptá se zoufalý Sherlock a vůbec si nevšímá toho, jak směšně jeho hlas zní.

„Cože?" nechápe Lestrade.

„Jeho jméno!" zařve Sherlock, až se po nich lidi ohlédnou.

„Watson. Doktor John Watson."

Víc už Sherlock neslyší, protože se napůl v bezvědomí zhroutí k zemi. Nevnímá Lestrada, co na něj mluví a třese s ním. Nevnímá slzy, co mu tečou po tvářích. Nevnímá mediky, které musel někdo zavolat. Nevnímá nic krom oné jediné děsivé myšlenky, kterou má v hlavě.

John. Jeho John je...

Mrtvý.