Slovo od slova

Po zhruba dvaceti minutách

Jako omámená se nechám vláčet Ethanem klikatými cestami městem někam. Vůbec netuším, kam mě vede, ani jestli bych se odtamtud dokázala sama dostat domů. Pravděpodobně ne. Za celou tu dobu, kterou jsem zde už strávila, jsem nikdy neměla pořádně čas si město opravdu projít. A ani nevím, jestli někdy mít budu.

"Jsme tu. Tady budeme mít dostatek inspirace," prohlásí Ethan hrdě a ukáže před sebe.

Mrzutě zvednu hlavu a zarazím se. Stojíme před vysokou, ale poměrně úzkou budovou, jejíž vzhled působí díky tmavě fialovému odlesku poněkud výstředně. Rozhlédnu se po ulici kolem. Tudy jsem ještě rozhodně neprocházela, neboť jsem si docela jistá, že tenhle dům bych jenom tak nepřehlédla. Přistoupím blíž, abych se podívala, co je to za obchod nebo jestli to vůbec obchod je. Při tom mi neunikne úzké bílé okno, na jehož bílém parapetu stojí dva květináče s nevkusně červenými rostlinami. Z úst mi unikne tiché uchichtnutí. Líbí se mi. Svou výstředností tu naprosto vyčnívá. Očima sjedu na ceduli pověšenou na vstupních dveřích. 

"Knihovna?" pozvednu koutky a otočím se na Ethana. Pyšně přikývne.

"A knihkupectví v jednom. Má to dvě patra," dodá. 

"Líbí se mi. Škoda jen, že je zavřená, Ethane," protočím oči v sloup. Tak hrdě mě dvacet minut vláčí až sem, aby se nakonec ukázalo, že docela zbytečně. Zdá se však, že ho tato informace nijak nevykolejila. Naopak pokrčí rameny a přistoupí blíž ke dveřím.

"To nevadí, tak si ji otevřeme," zazubí se. Chvíli na něj nechápavě civím, než si všimnu nevinně vyhlížejícího háčku, který se mu zaleskne v dlani. Okamžitě se zamračím a zabráním mu k přístupu ke dveřím.

"Ethane, ty ses zbláznil! Kolem chodí lidi!" zasyčím výhrůžně. 

"Já vím. Čím déle tady budeme takhle stát, tím dřív na sebe upoutáme pozornost. Pusť mě k tomu," pobídne mě a nedbale si přehodí háček v rukou. Nevěřím svým uším. 

"Zatraceně, nebudeme se kvůli nějaké hře vloupávat do knihovny," zavrčím rozhněvaně. "Chceš snad skončit ve vězení?" založím si ruce v bok. 

"Neskončím ve vězení, uklidni se, Em. Vždyť o nic nejde, znám to tam. Žádný kamery tam nejsou," opáčí klidně Ethan, což mě vytočí snad ještě víc. Jak může takhle lehkomyslně hazardovat se zákonem? Na vteřinu zapřemýšlím, jestli by opravdu mohl jít do vězení, přestože je nezletilý. Usoudím, že mi to je jedno.

"To je jedno! Sakra, Ethane, přestaň takhle riskovat!" dopálím se. "Dokážu sepsat konec i bez pomoci knih." 

Ethan pozvedne obočí a chvíli si mě jen měří pohledem. Nakonec pravděpodobně usoudí, že jsem si už postavila hlavu a on s tím nic neudělá, a proto schová své zlodějské náčiní do kapsy. "Spokojená?" Našpulím rty a dvěma kroky ho obejdu. Ihned se zase octne vedle mě. Tuším, že nemá do daleko do smíchu. 

"Nechápu, co ti na tom přijde tak směšné," zavrtím nesouhlasně hlavou. "Co kdyby nás někdo chytil?"

Tiše se zasměje a jemně do mě drcne. "Prosím tě, Em, neměla bys-"

Co bych neměla, to se už nedozvím. Vedle chodníku, po kterém jdeme, zastaví lesklé šedé auto a přinutí Ethana zastavit. Nechápavě se obrátím a když vidím, jak se mračí, pohlédnu na auto. Okénko řidiče sjede dolů a mně se naskytne pohled na arogantní výraz pan Lewise. Okamžitě se mi nahrne krev do hlavy.

"Vida, kohopak to tu nevidím," protáhne slizce, až Ethan sevře pěsti, aby se náhodou nerozmáchl. "Tak jak jdou přípravy na soutěž, slečno...Holsová, jestli se nepletu? Jste si jistá, že to ti vaši malí talenti zvládnou?" vycení zuby. Mám chuť mu je vyrazit.