Náš život (Kluk z Madridu)✔

21#

Místnost je celá bílá,je noc.Prosvítá sem pouze světlo s chodby a malé lampičky v rožku.Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla stojan na kterém vysela bunda.Dál tu byl malý stolek,židla a menší křeslo.Kde by se možná dali i dva.A na něm někdo ležel.Podle toho jaké mělo tělo tvar a rysy jsem poznala,že jde o Leona.Který spal.Nebudila jsem ho a jen se koukala. Pípaví zvuk,vycházející z přístroje vedle mě mě naprosto doháněl k šílenství.Stále a dokola píp,píp...píp,píp a pořád takhle.Hrůza.Zavřela jsem raději oči a snažila se spát. Co jsemi po nějaké době povedlo.

Probudili mě až ranní paprsky,svítící přes okno.Leon,už byl vzhůru a ihned se na mě vrhl.Objal mě a povídali jsme si.Pak zašel pro doktora,který my s radostí řekl: "Ne nejste nemocná,ani nemáte poruchu nebo tak něco.Jste jen těhotná"řekl a v ten moment mi začali  očí téct slzy štěstí.Budeme mít miminko. "Mi budeme mít miminko"řekl Leon užasle.Jakoby to bylo poprvé co jsem těhotná. "Budeme"řeknu a on mě políbí.Pak si mě přitáhne do obětí.A tak tam jsme ještě dlouho,dokud nás nevyruší sestra,která mi oznámí,že pokud bude zítra vše v pořádku,tak mě pustí domů.Což je super,protože bychom už měli letět domů.Samovi se už určitě po nás stýská. A zajímalo by mě co Fran.Jestli se usmířila z Diegem a nebo ne.

Je kolem desáté ráno a za chvíli se mám dozvědět zda mě pustí a můžu ve dvě odletět domů.A nebo tu zůstanu a poletím,až příště.Zrovna přichází doktor,kontroluje přístroje,zeptá se mě na pár otázek a prohlašuje,že mě dnes pouští domů.Super.Same teš se! Kolem jedenácté přijel,Leon i s kufry.Jen jsem nasedla do auta a jeli jsme směr letiště,kde nás čeká odbavení a kontroly,čekání a odlet domů.Tak moc jsem se na tenhle den těšila.Sice bych se nejradši ještě procházela po Sydney,ale musím domů.Za naším Samíkem.Který bude mít brzy sourozence.S Leonem jsme usoudili,že pro holku dáme jméno Sydney  a pro kluka Dean. Nevím,ale líbí se mi ty jména.  Zrovna jsme prošli kontrolními obloky a pokračujeme dál,až k  čekárně u naší brány.Tady budeme ještě tak hodinu a pak už poletíme směr domov.Leon si vytáhl časopis,který si koupil a já knihu. Dívka z vlaku se jmenuje a vypadala velmi zajímavě,dokonce je teď i z filmovaná.Byla jsem asi v půlce,když nám hlásač oznámil,že se otvírá naše brána.Oba jsme s Leonem schovali knihu s časopisem a šli k bráně,kde už čekala slečna na naše lístky.Poté co si ověřila,že opravdu letíme nás pustila do tubusu,který vedl do letadla.Vešli jsme do letadla a prošli okolo sedadel a zastavili se až skoro nakonci,tam byla naše sedadla 120 a 121.Já seděla opět u okna,tentokrát tohle letadlo,mělo dotykové displeje,takže jste se mohli,buď dívat na filmy,které zde byly nahrané.Hrát hry a nebo číst časopisy či poslouchat muziku.Což je supr.Leon si pustil nějaký film a já poslouchala muziku a přitom četla.Takhle jsme to vydrželi dokud,nám letuška neřekla,abychom se připoutali,že budeme přistávat.Zapla jsem si pás jako všichni ostatní a Leon.Chytla jsem ho za ruku.Přistání nesnáším.Uplně jsem Leonovi tu ruku drtila jemu to však nevadilo.Usmíval se a uklidňoval mě konejšivým hlasem.Letadlo s menším otřesam dosedlo na zem a já s konečně oddechla.Otevřeli se dveře a lidé začali proudit ven.Mi si vzali mini zavazadlo a následovali dav ven.Prošli jsme tubusem a ocitli se na letišti.Na letišti v Buenos Aires. Doma!

Tak další dílek,tak snad se líbí :) -Rézi