Můj malý vrahounku

Kapitola 4.

„Výbuch kostela otřásl celým městem. A to doslova. Nikdo zatím neví co se přesně stalo, ale policejní technici se dohadují, že to nejspíš bude únik plynu. Výbuch nepřežily dvě osoby. Benedikt Roos a ....."

Oliver vypnul televizi a zachumlal se víc do deky. Nohu měl nataženou před sebou a položenou na stolku. Jediná pozice při které nemusel snášet bolesti kotníku. Ale musel snášet tu bolest ze ztráty. Ztráty blízké a milované osoby. Byl pro něj jako opravdový otec a teď je kvůli jeho neschopnosti mrtvý. Otec Benedikt Roos.

Modlil se. Každou vteřinu svého života od toho výbuchu. Modlil se, aby Bůh k sobě Benedikta vzal. Aby mu ukázal otevřenou náruč.

A všechno to byla jeho chyba. Po tváři mu stekla další slza.

Brzo po výbuchu se kolem trosek kostela rozprostřely zátarasy. Nick už byl dávno pryč, ale Oliver tam zůstal neschopen se pohnout. Bylo mu jedno, co dělali policisté. Vše mu bylo jedno. Jenom tam byl a sledoval, jak odváží mrtvé tělo.

Opatrně se napil horkého čaje a pomyslel si, že ho vlastně nikdy neměl moc v lásce. Pokud nebyl zázvorový s medem. Vždy ho dostával, když byl nachlazený.

Další slzy.

Všechno mu připomínalo jeho adoptivního otce. Jestli vůbec adoptivní byl. Kostel vedl sirotčinec už dlouho před tím, než se Oliver narodil. Ale nikdy tam moc dětí nebylo. Možná proto byl jediný. Nevadilo mu to. Ani trochu. Cítil se tam jako doma. Na faře s výhledem na kostel a louku.

Zvedl hlavu, když uslyšel zvonek. Velmi neochotně sundal nohu ze stolu a odložil hrníček. S pomocí hole s krkavčí rukojetí, která byla sice majetkem kostela, ale naprosto normálně ji používali, se dobelhal ke dveřím bytu. Ani dveře mu nedělaly nějak velký problém.

To až potom pohled.

„Ahoj Olivere. Je mi fakt líto, co se stalo," řekl Hank, kněz vyššího vzrůstu s hnědými vlasy. Byl s Benediktem jedna ruka. A Oliver tušil, co teď nastane.

„Ehm.... ahoj Hanku. Hádám, že tu nejsi jenom kvůli vyjádření soustrasti," řekl Oliver a hřbetem ruky rychle rozmazal slzy po celém obličeji, aby nebyly vidět. To, že oslovil staršího klasickým ahoj, mu došlo až později. Ale neřešil to.

„Ne to opravdu ne. Víš. Fara je stále majetek kostela. A kostel nikdo nevede. Napadlo nás, že by si mohl ty. Vím, že je hrozné řešit tyhle věci tak brzo po.... no ty víš, ale vždy je lepší to udělat rovnou." Hank se lehce usmíval, ale bylo vidět, že i něho smrt blízkého přítele těžce zasáhla.

„Nejspíš to bude nejlepší," zambručel Oliver a uhnul ze dveří. Hank jimi rychle prošel a sundal si kabát. Mladík se mezitím odbelhal do obývacího pokoje a znova se posadil na své místo.

„Snad nebude vadit, když budu mít nohu na stole?" zeptal se rychle, i když byt byl jeho a on rozhodoval.

„Samozřejmě, že ne. V tvém stavu nikdy," řekl Hank a posadil se do křesla naproti Oliverovi. Ten se rychle napil čaje a snažil se nedívat staršímu muži do očí.

„Myslíme si..... já a pár dalších, že by si mohl kostel vést ty. Bohoslužby, kázání, faru. Jsi na to dost schopný. Všichni to víme. I Ben to věděl. Přál si, aby si převzal jeho práci. Pokud zůstaneš."

„Nevím jestli bych to zvládl. Nejsem tak dobrý jako on. Nikdy nebudu. A vůbec...... tyhle věci řeší úřady. Ne my," řekl Oliver a odložil hrníček. Po dlouhé době vzhlédl a podíval se do tváře svému společníkovi.