Infinity

8.

O dalších pět měsíců později...

"Neopouštějte prosím svá místa a nerozepínejte své bezpečnostní pásy, dokud loď nezastaví. Zhruba za čtyřicet minut dorazíme do cíle, přibližně v půl sedmé místního času. Zavazadla budou připravena k vyzvednutí v sedm hodin, pokud nenastanou komplikace."
Téměř všichni cestující si už vypěstovali alergii na ten přísný a trochu ječivý hlas té rádoby letušky, která celou cestu informovala pasažéry o sebebezvýznamnějších* novinkách ze všech člověkem obydlených kosmických těles a mnoha dalších věcech. Navíc, být v té lodi ještě pár týdnů, ponorková nemoc, která celý let jen nenápadně nahlížela škvírou ve dveřích, by vešla a dělala problémy. Nebylo nejmenších pochyb, že se už každý pasažér i tou nejmenší buňkou svého těla těšil, až konečně vypadne (kromě těch zazobanců, co celou cestu spali v podchlazení a ještě den po probuzení pořád úplně přesně nevěděli, co se vlastně děje).

Theodor pomalu začínal pochybovat, jestli se rozhodl s přijetím nabídky účasti na misi Abyss 4 správně. Věděl, že se mu dostane intenzivního výcviku týkajícího se boje s ponorkovou nemocí a komunikace s ostatními členy posádky, ale vzhledem k tomu, že Richieho začal tiše nenávidět po čtvrtém měsíci letu, si nebyl jistý, jak to přesně zvládne. Nabídku dostal na základě svých studijních výsledků, povinné testy podstoupil už na Marsu a zbývalo mu už jenom půl druhého roku čekání na odlet. Jediné, co ho trápilo bylo to, že Richard s ním letět nemůže. Nepochyboval, že by na to měl, ale fyzicky postižený člověk v takové konkurenci nemá šanci. 

Nicméně, nejvíc se netěšil ani na nastávající misi, ani na to, že konečně vyleze z toho kovovo-plastového pekla, ale na Zemi jako takovou. Každých deset sekund se přistihl, jak utlačuje Richarda (který si prosadil, že tentokrát bude u okýnka on) a snaží se zahlédnout aspoň kousek toho ohromného modro-bílého (modro-zeleno-bílo-šedo-hnědého) šutru. Nemohl se prostě dočkat toho, až vyleze z budovy kosmodromu, bez skafandru a bez obavy z dekomprese, z udušení, z nadměrné dávky radiace a ze všech těch dalších více či méně kreativních způsobů úmrtí. Prostě se nadechne. A vydechne. A půjde se projít třeba na půl dne, aniž by mu to musel někdo povolovat. Znělo to prostě úžasně, ale ani zdaleka to nebylo všechno. Půjde do nějaké zoologické zahrady a podívá se na všechny ty podivné (nejen) čtyřnohé kreatury. Uvidí mrakodrapy a modrou oblohu, mraky a ucítí vítr. Nešlo mu do hlavy, že se na zemi může sprchovat bez ohledu na limit spotřeby vody a už vůbec nebyl schopný pochopit něco tak šíleného jako je moře. Miliony a miliony (a miliony a miliony...) litrů vody, ve kterých se může cachtat jak dlouho chce. V kolonii by si to mohl zkusit a uklízel by v kuchyni nejmíň dva roky.

"Zahajujeme sestup do atmosféry, znovu se prosím ujistěte o tom, že jste patřičně připoutaní. Na povrch dorazíme za necelých pět minut." Theodor pochyboval, že by vydržel ještě o něco víc, než to. Nikdy v životě necítil tolik různých a silných emocí, které si navíc často protiřečily (a místo toho, aby se jako poslušné věci hezky vzájemně vyrušily, popřely zákony fyziky a ještě se znásobily). Měl pocit, že se z toho všeho brzo zhroutí. Naštěstí (nebo spíš vlastně naneštěstí) ho znovu zachvátila panika, když si uvědomil, že vlastně padají ze stokilometrové výšky. Kdyby se cokoliv podělalo, zbyde po nich tak maximálně mastný flek (a hory papírování). Ostatní by možná dokázali vyskočit s padáky, ale on sám pochyboval, že by se vůbec kdy odhodlal.  Viset několik desítek kilometrů nad zemí zavěšený jenom na několika zoufale tenoučkých lanech...to už radši zhlédnout všechny díly všech existujících řad toho děsivého seriálu s Barbie. 

Naštěstí to vypadalo, že se přistání obejde bez toho, aby ho transformovalo do podoby palačinky. Po sestupu, který mu připadal jako věčnost a během kterého (opět) málem rozdrtil opěradla sedadla konečně uviděl přistávací plochu. Loď rozevřela padák a začala zpomalovat, nakonec pár desítek metrů nad zemí téměř zastavila s použitím trysek a dosedla jako peříčko. Theodor se konečně uvolnil a po osmi měsících znovu pocítil gravitaci. Je na Zemi. A celé dva týdny má volno! K lodi se pomalu nasunoval tunel napojený na pár desítek metrů vzdálenou budovu kosmodromu, který zároveň sloužil i jako letiště. Klaplo to a nakonec se otevřely dvojité dveře, které za celý let neměly jinou úlohu než těsnit, těsnit a ještě jednou laskavě těsnit. Nikdo se neodvažoval přemýšlet nad tím, co přesně by se s pasažéry lodi stalo, kdyby se jen tak z deprese nad svou domnělou bezvýznamností rozhodly stávkovat. Každopádně se teď mohly otevřít a ukončit tak svoji frustraci i frustraci všech cestujících. 

"Děkujeme, že jste využili služby Interplanetary transportation agency, doufáme, že let byl příjemný. Nashledanou a přeji vám hezký zbytek dne."
"Díky bohu," ulevil si Richard. "Ještě jedna věta a zbláznil bych se."
"A víš, že se ti nedivím?" odpověděl Theodor a nadšeně si rozepínal pás sobě i Procyonovi. Nakonec se konečně zvedli a trochu ztěžka zamířili dveřmi ven, skrz pasáž do budovy. Theodor pořád nemohl uvěřit tomu, že je opravdu na Zemi, užíval si pocit čisté síly gravitace bez nutnosti použití centrifugy a zvědavě se rozhlížel kolem. Tolik různých obchodů s tak zoufale zbytečnými a nepraktickými věcmi... Někde z dálky voněla pizza, kterou ochutnal dvakrát v životě a která pro něj byla definicí nebe a všude bylo tolik lidí, až se mu z toho točila hlava. Sice kolonie měla pár milionů obyvatel, ale byli rozloženi po celé té stavbě o velikosti menšího velkoměsta v několika patrech. Tady to vypadalo jako by někdo vzal všechny Marťany a nahňahňal* je do jedné velké místnosti. 

Jako ve snu a s absolutně nevěřícným pohledem se s Procyonem v podpaží a Richardem v těsném závěsu proplétal tou ohromnou masou lidí a nakonec objevil výdejnu zavazadel. Po kratičkém hledání ta svá objevili a konečně se vydali hledat východ. Byla to otevřená široká brána a Theodora nakrátko zachvátila panika, že právě příšernou rychlostí utíká tlak a všichni budou do minuty mrtví. Už se chystal obrátit na (beztak poměrně zbytečný) útěk, než mu docvaklo, že na téhle planetě se dveře můžou nechávat otevřené. Za prohlášení "jsem vůl" se vydal za Richardem, který se na něj díval neobyčejně pobaveným pohledem, společně prošli východem a Theodor se po třiadvaceti letech čekání poprvé nadechl pozemského vzduchu.

.......................

Uvažuju, jestli tu řadu teček oddělující jinak časově umístěné úseky a obecně kapitolu od poznámky autora náhodou nezkracuju. No, stejně to nikoho nikdy nebude zajímat :D 
Když jsem psala ty poslední dvě kapitoly, dala jsem si opravdu hodně práce s vcítěním se do člověka, který nikdy nebyl na Zemi, kde má víceméně absolutní volnost pohybu atd. Doufám, že jsem to aspoň nějak přijatelně vystihla :)

*Napsat sebe...be...prostě to slovo s hvězdičkou byl boj. Doufám, že to oceníte.
*Je tu taky nějaký milovník slovesa 'hňahňat'? Mohli bychom založit fanklub ^-^