Vampirelock

Zvláštní setkání

Žena běžela tmavou ulicí a za sebou slyšela někoho jiného. Její pronásledovatel, ač muž nebo jiná žena, jí byl v patách už pár dní. Jak letěla ulicí, její kabát za ní vlál jako křídla. Nebála se, že do něčeho narazí, i když se pořád ohlížela přes rameno. Byla radši, když se přesvědčila i očima, na uši se naučila moc nespoléhat. Její nos jí napovídal, že je jako ona. Měla velké štěstí, že se honička odbývá teď, kdy se vypnuly pouliční lampy a ještě nezačalo svítat.

Najednou se zastavila. Instinkt ji nezklamal, pronásledovatel jí nadběhl. Stál naproti ní, vítr mu cuchal vlasy a kolem něj povlával jeho kabát. Žena se přikrčila a zaujala obranný postoj. Také se jí z hrdla neslo vrčení. Ne to obyčejné, ale skoro zvířecí. Postava naproti ní byla klidná a nijak nereagovala.

Po chvilce ticha promluvila: „Tak jsem tě konečně dopadl." Byl to muž a měl hluboký hlas.

„Konečně?" zašeptala žena a nepolevila ze svého postoje. Muž přistoupil blíž.

„Ano, konečně. Honím se za tebou už pěkných pár týdnů a konečně jsem narazil na tvou stopu. Čerstvá. Tak jsem se za tebou pustil." Odpověděl.

„Pche. Proč mě vůbec stopuješ?" zavrčela žena.

„Jsi zodpovědná za vraždu několika lidí. Už podle pachu na místech činu jsem věděl, že jsi jako já." Vysvětlil muž. Žena se rychle napřímila.

„Nebyli hodni života, co jsem měla dělat jiného? Takové věci poznám. U našeho druhu mi ale můj talent nefunguje." Poznamenala a její hlas zněl najednou sametově.

„Takže máš talent odhalit, kdo je a kdo není hoden života?" zeptal se jí muž.

„Ano. Když na někoho takového nehodného narazím, jednoduše ho zabiju. Ale nejhorší jsou ti bezdomovci. Je mi z nich zle." Ohrnula žena nos.

Pomalu začalo svítat a už na sebe viděli. Žena měla dlouhé hnědé rovné vlasy, rudé oči a na sobě měla dlouhý hnědý kabát. Muž byl oblečen podobně, jen s tím rozdílem, že jeho kabát byl černý. Stejně tak jeho vlasy byly černé jako uhel a kroutily se mu do vln. Oči měl medově zlaté.

„Ty jsi žlutooký." Zasyčela žena.

„A ty zase rudooká. Takové jako ty nesnáším. Pak po vás musím lidem vysvětlovat, že je to všechno jinak než si myslí. Přiděláváte mi tím práci." Vrátil jí její útok muž.

„Přirozená potrava je přirozená potrava. Jak můžeš žít v abstinenci?" podivila se.

„Můžu tak aspoň dělat svou práci a nemusím se stranit lidí. Jen lov mi dělá potíže. Musím většinou běžet dost daleko, abych se dostal ke statným kusům. Londýn mi nedává moc příležitostí pro lov." Postěžoval si.

„Nesmíš mě předat lidem. Kdo ví, jestli ti policajti jsou hodni života. Nedokážu se ještě moc ovládat. Nechci se prozradit." Zaprosila.

„Ty jsi novorozená? Přijde mi, jako bys toho měla za sebou už hodně." Zvedl muž jedno obočí.

„Přijde na to, jak to bereš. Nebyla jsem poučena o způsobu našeho života. Vím jen, že se musíme skrývat a nesmíme vycházet na slunce, aby si nás lidé nevšimli. Jsem takříkajíc divoká." Pokrčila žena rameny.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se jí muž, aby změnil téma hovoru.

„Jsem Kate Watsonová." Řekla žena. Muž ztuhl ještě víc, než bylo vůbec ještě možné.

„A ty jsi kdo?" zeptala se Kate.

„Jmenuji se Sherlock Holmes. Kdysi jsem spolupracoval s mužem, který se jmenoval Watson. Byl to tvůj předek?" chtěl vědět.

„Nejspíš myslíš mého dědečka Johna Watsona, co žil před první světovou." Odtušila Kate.

„Ano, toho myslím. Je to ale už tak dávno. Neměl jsem ani zdání, že měl děti." Podivil se Sherlock.

„Přesuňme se jinam. Za chvíli tu budou lidé." Požádala Kate. Sherlock přikývl a vedle sebe běželi do bezpečí. Zastavili se v nedalekém lesoparku.

„Dědeček měl jen mého tátu. To bylo myslím rok a půl po mírové konferenci v Reichenbachu. Já se narodila 25 let na to, v roce 1920." Vyprávěla Kate.

„Na tu konferenci si pamatuju. Řešil jsem obtížný úkol: zabránit válce ve světovém měřítku. Moriarty ji chtěl uskutečnit, aby mohl dál spřádat své ďábelské plány. Sehrál jsem s ním šachovou partii a poprali jsme se. Watson nás ale vyrušil a já využil příležitosti, že nás vidí, a přepadl jsem se svým nepřítelem do vln vodopádu." Zavzpomínal Sherlock.

„Táta říkal, že si děda tenkrát myslel, že jsi mrtvý, a vystrojil ti pohřeb. Pak ses ale po třech letech vrátil a dál jste řešili zločiny. Několik let po tom jsi odešel na odpočinek a on tě už neviděl." Navázala na něj Kate.

„To už jsem byl tím, čím jsem dnes. Z vod Reichenbachu mě vylovil německy hovořící upír a dal mi nesmrtelnost, protože jsem stejně umíral. Když jsem se proměnil, vysvětlil mi pravidla a pak zmizel. Rychle jsem se naučil nové tělo používat a mohl jsem se vrátit domů. Pochopil jsem, že mohu žít mezi lidmi jen v případě, že se vzdám přirozeného zdroje obživy a přejdu na alternativní. Proto mi říkáš žlutooký, žiju z krve zvířat. Lidskou krev jsem ještě neokusil. Jak to bylo s tebou?" zeptal se zvědavě.

„Nezáživné. Odmítla jsem jediného nápadníka, který se o mne ucházel, a on si na mě počíhal a zabil mne. Bodl mi nůž do srdce a řekl, že když mě nemohl mít on, tak ať mě nemá nikdo. Prý jsem ranila jeho city. Když jsem umírala, nechal mě na chodníku. Krev přilákala jednu ženu. Byla krásná a řekla mi, že mi může pomoct. Vše mi přišlo lepší, než umřít ve dvaceti. Změnila mne a nechala samotnou. Nevěděla jsem, co se se mnou stalo, čím jsem. Našla jsem dopis, kterým mi ta žena sdělovala, co mi udělala a dala pár rad pro přežití. Musela jsem opustit tátu, abych ho neohrozila. Rvalo mi to mrtvé srdce z těla, ale neustále jsem ho sledovala. Nikdy se z mé ztráty nevzpamatoval a ze žalu se zabil. Od té doby žiju divoce." Uhnula Kate pohledem, jak se jí vybavovaly vzpomínky na lidský život.

„Ale to je přece více jak deset let. Jsi dospělá upírka, žádná novorozená." Namítl Sherlock.

„Přesněji řečeno 12. Vím to, protože každý rok chodím k tátovi na hrob a omlouvám se mu. Dva roky držel za mne smutek, ale žal ho přemohl. Kdyby mě ten mladík nezabil, mohla jsem už být vdaná a mít rodinu." Opravila ho Kate. „Teď ale vím jedno. Ten sen už neuskutečním. Watsonovi vymřeli po přeslici i po meči. Byla jsem jediná dědička. Ale nemusíš se ptát, tomu mladíkovi jsem se pomstila. Nebyl hoden života a byl první, koho jsem zabila. Jeho krev byla lehce kyselá, ale i tak jsem to vydržela až do hořkého konce. Jak on mně, tak já jemu. Měla bych jít. Skrýt se a vyčkávat na další noc, kdy se přesunu jinam. Tady mi dýcháš na paty." Ustoupila rychlým krokem o tři metry.

„Pokud už nikoho nezabiješ, mohu ti slíbit, že tě nevydám policii. Mohu ti vysvětlit další důležitá pravidla pro přežití a taky ti ukázat život v abstinenci. Londýn je moje město, a dokud budu existovat, budu jeho obyvatele chránit." Řekl Sherlock. Kate se na něj otočila a pohlédla mu do jeho zlatých očí.

„Slibuji, že už v Londýně nikoho nezabiju. Vysvětli mi ta pravidla a já pak zvážím co dál. Prosím." Dodala způsobně. Sherlock jí na jejích rudých očích viděl, že to myslí vážně.

„Tak poběž. Vysvětlím ti je u sebe doma." Nabídl. Katekývla neznatelně hlavou a opět vyrazili.