Vampirelock

Sherlockovy vzpomínky 2

Tři roky. Tak dlouho mi trvalo, než jsem našel Morena, posledního člena Moriartyho lidí. Jako naschvál se mi ukryl v Londýně. Po cestách za zločinci jsem prošel skoro celou Evropu, a když jsem pocítil žízeň, vyrazil jsem na lov do lesů a obor. Zvířata se stala mým jediným zdrojem obživy. Zvykl jsem si na své tělo, naučil jsem se pohybovat jako obyčejný člověk a vypiloval jsem své dedukční schopnosti. Můj mozek měl nyní neomezenou kapacitu, nemusel se zaobírat zbytečnostmi jako dýchání nebo spánek. Obojí bylo už předtím nudné, teď se stalo nevyužitelným. Přes den za slunečního svitu jsem se skrýval na půdách nebo v hotelových pokojích a v noci cestoval. Využíval jsem i pomalou lidskou formu cestování, abych se neprozradil.

Už jsem se svého zevnějšku při pohledu do zrcadla nebál. Oči mi zesvětlaly a nabraly zlatavou barvu. Nejsvětlejší byly hned po lovu a postupně tmavly až do černé. To už jsem i na sobě cítil, že je třeba dalšího lovu. Vlasy se mi zvlnily do kadeří, jak jsem se o ně přestal starat. Před proměnou jsem si je denně uhlazoval, abych šel s dobou. Teď jsem byl spokojenější. Nemusel jsem nic dělat a pořád byly dokonalé, lesklé a husté.

Vyhlédl jsem z okna hotelového pokoje, ve kterém jsem se teď ukrýval. Byl jsem opět ve Francii a chystal se na cestu přes kanál do Anglie. Konečně se vrátím domů. Do setmění zbývalo ještě dost času, tehdy jsem většinou opouštěl svůj úkryt a šel ven. Pocítil jsem vlnu netrpělivosti. Pohled se mi zaostřil na můj odraz a já si uvědomil, že jsem už pár dní nelovil. Oči jsem měl skoro černé, jen na okrajích duhovky zbývalo trochu zlaté. Odstoupil jsem od okna právě ve chvíli, kdy se dovnitř vloudily sluneční paprsky a dopadly na místo, kde jsem před zlomkem vteřiny stál.

‚A proč bych nemohl?' letělo mi hlavou.

Lehl jsem si na zem a nastavil tvář slunci. Okolo se roztančily odlesky mé kůže. Bylo to poprvé od mé proměny, co jsem se odvážil něčeho takového. Byl to příjemný pocit, jak světlo dopadalo na mou kamennou tvář a odráželo se od ní. Sledoval jsem tanec prachových zrnek na slunečním světle a na chvíli splynul s tím klidem. Pálení v krku mne ale upozornilo na to, že nemohu zůstat ležet jako socha a je potřeba se nasytit. Skokem jsem byl na nohách. Odešel jsem z hotelu a loudal se z města. Za posledními domy jsem zavětřil a běžel po pachu za kořistí.

Stádo jsem našel hned. Jenže jsem tu nebyl sám. Naproti mně se přibližovala puma. Bylo neobvyklé, že se tahle kočkovitá šelma vyskytovala tak blízko moře. Zřejmě ji sem dohnal hlad, jako mě. Vítr vál od moře a šelma nevnímala nic jiného než svou kořist. Jenže nepočítala se mnou. Dokud jsem ve Francii, tohle je moje území. Vyskočil jsem z úkrytu přesně ve chvíli, kdy puma skočila po stádu. Popadl jsem ji do rukou a strhl svým směrem. Hned se začala ohánět zuby a prskala. Z nitra sebe jsem vyloudil hrozivé zavrčení a vycenil jsem zuby. I já jsem predátor. Puma se ohnala zadní tlapou, ale já byl rychlejší. Odrazil jsem její útok, až jsem jí zlomil kosti a zakousl se jí do krku. Puma se ještě chvíli bránila, ale nakonec prohrála. Posílen její krví jsem zmizel z lesa. Byla to jediná puma, co jsem kdy ulovil. Hlavně se živím krví jelenů, ale nepohrdnu i liščí nebo jiného predátora. Tak trochu jsem si uvědomil, že se chovám jako lišák. Jedno vím, nikdy nezabiju koně. Nerad na nich jezdím, ale jsou to krásná stvoření.

Vrátil jsem se do města a šel k přístavu. K večeru vyjížděla poslední loď do Anglie a chtěl jsem ji stihnout. Najednou mě v tmavé uličce někdo chytil za ruku, takové ocelové sevření.

‚Jeden z nás.' blesklo mi hlavou. Zavrčel jsem, abych dal najevo, že jsem taky upír.

„Klid, jsem Liam, původem ze Skotska." Představil se ten druhý.

„A mně říkají Sherlock. Jsem z Londýna." Oplatil jsem mu. Něco mi říkalo, že upíři nepoužívají příjmení, takže jsem napodobil jeho styl představení se. Liam pustil mou ruku.