Setkání na hřbitově

Setkání - krátká povídka

Domů z práce chodíval kolem hřbitovní zdi, každý pracovní den. Když pospíchal, aby byl doma brzy a stihl začátek fotbalového utkání, kdy hrál jeho oblíbený tým nebo když zrovna pršelo, jako dnes, krátil si cestu rovnou přes hřbitov. Vešel hlavním vchodem, prokličkoval uličkami mezi hroby a vyšel starou rezavou brankou na druhé straně. Pak už to měl jen kousek. Od rána bylo podzimní sychravé počasí. Pršet nepřestávalo, skoro to vypadalo, jako by nikdy ani přestat nechtělo. Vítr, ten studený protiva, foukal a zalézal pod černý flaušový kabát každou skulinkou, kterou objevil. Přitáhl si límec víc ke krku a děkoval sám sobě, že si nezapomněl deštník. Alespoň vršek mám v suchu, liboval si, protože o jeho botách a kalhotách se to říct nedalo. Spěchal třetí uličkou, jména na náhrobcích znal nazpaměť. Zahnul doprava a v tom ji uviděl.

Seděla nahoře na opěradle staré dřevěné lavičky, nohy v zablácených botách špinily místo na sezení. Lokty se opírala o kolena, kapuci černé mikiny přetaženou přes hlavu, ruce hluboko zaražené v kapsách.

Co tady dělá v takovém počasí? Bez bundy? Bez deštníku? Blesklo mu hlavou.

Její věc, určitě k tomu má nějaký důvod.

Prošel kolem. Nechtěl se na ni podívat, ale přesto zvědavost zvítězila. Tolik smutku, co uviděl v jejích očích, ho připravilo o dech. Byl to déšť nebo slzy, co jí rozmazaly řasenku, která opouštěla řasy v několika tenkých pramínkách, které přes bledou tvář stékaly až k bradě. Tmavě rudá rtěnka na jejích plných rtech ho zaujala. Na malý okamžik si pomyslel, že ji odněkud musí znát. 

Najednou zjistil, že sedí na lavičce vedle ní, i když to v plánu vůbec neměl.

„Pojď blíž, deštník je velký, schová nás oba," nabídl jí.

„To není potřeba, miluji déšť."

„Jak se jmenuješ?" chtěl vědět. Pořád si nemohl vzpomenout, přišla mu povědomá.

„Mé jméno není důležité."

„Co tady vlastně děláš? Měla bys být doma."

„Doma? Copak může být domov místo, kde víš, že nejsi vítaný? Kde víš, že jsou radši když tam nejsi?" řekla smutně.

„Snad to nebude tak horké. Tys utekla z domova?"

„Vlastně ano, když se to tak vezme," zasmála se.

„Co děláš zrovna tady?"

„Dívám se."

„Na co?"

Posunkem hlavy mu naznačila směr. Když se tam podíval, spatřil hrobníka, co právě zasypával čerstvě uloženou rakev.

„Bylas tady na pohřbu? Proč si nešla s ostatními?"

„Nebylo s kým,"pokrčila rameny, „byla jsem tu sama. Nikdo jiný nepřišel."

To je smutné, pomyslel si.

„Víš kdo je tam pohřbený?"

„Ano, to děvče znám dobře. Proč se ptáš?"

„No, napadlo mě, že měla štěstí. Byla si tady s ní aspoň ty."

Zasmála se. Tentokrát se smála od srdce. Pobavil ji. Naznačil, že nechápe, proč se tomu co řekl směje.

„Já neměla na vybranou."

„A kdo to byl? Kamarádka?" opět vítězila jeho zvědavost. Dávno zapomněl na fotbalový zápas.

„Byla mojí přítelkyní," lehký úsměv ozdobil její tvář.

„Co se jí stalo? Nějaká nemoc?"

„Určitě jsi o tom slyšel nebo četl, psaly o tom všechny novinové plátky ve městě, televizní zprávy toho byly plné. Dvě sestry, které srazilo auto," podívala se na něho.

„To ano, na tohle malé město o tom napsali hodně, o televizi ani nemluvě. Muselo to být pro rodiče hrozné...jedna jim zemřela a ta druhá..." nedořekl co druhá, „jak jen jim to mohla udělat?"

„Lituješ rodiče? Proč ne ji?"

„Já..."

„Už ve chvíli, kdy v nemocnici otevřela oči, věděla, že by byli radši, kdyby umřela a sestra zůstala naživu. Dlouho si byla jistá, že hraje druhé housle a že bude vždy ta druhá. Do té nehody se snažila co mohla, aby ji taky měli rádi, aby se na ni dívali stejně jako na její sestru. Ale nic z toho co udělala, jí nepomohlo. Cítila se špatně, někdy žárlila, ale nikdy to nedávala najevo. Jednou jim to řekla. Vysmáli se jí, že je to lež. Se sestrou si však byly blízké, mezi nimi nepanovala nevraživost. V nemocnici potřebovala obejmout, utěšit, vždyť pro ni to bylo taky těžké. Ztratila přece sestru," na chvíli se zadívala někam do dálky.

Nijak ji nepřerušoval, čekal, až bude vyprávět dál. Tak o tom noviny nepsali, honilo se mu hlavou.

„Nejhorší bylo, že na ni koukali, ve tvářích vepsanou otázku, proč zůstala právě ona? Proč musela zemřít ta dokonalá? Proč ta lepší?"

„Oni to tak určitě nemysleli," skočil jí do řeči.

„Myslíš? Vlastní matka na ni křičela, že je to jen její vina. To ona chtěla jet tancovat, to díky ní nestihly autobus zpět a musely jít pěšky. Zabilas mojí holčičku, křičela na ni. Ty si měla umřít, ne tvá sestra. To tys ji zabila, kéž bys umřela místo ní, nenávidím tě."

Otřásl se. Hrůzou? Možná, kdo ví.

„Doma se chovali, jako by tam nebyla. Pro ně zemřely obě. Jenomže jedna byla živá. Všude neustále probírali jejich situaci, kam vešla, ptali se ji na rodiče. Nikdo se nezeptal, jak se cítí. Nikdo nevěděl jaké trápení prožívá, jak je uvnitř vystrašená, bolavá, unavená, mrtvá."

„Proč to někomu neřekla, nesvěřila se?"

„Neposlouchali ji. A když jí doma pořád dokola říkali, že ona by měla být ta mrtvá...uvěřila jim."

Během jejího vyprávění si zkusil představit, čím procházela, jak jí mohlo být. Zachvěl se. To ten zpropadený vítr, pomyslel si.

„Chudák holka," vzdychl.

„Jo jo, ale teď už to bude dobrý," vstala, „díky za pokec."

Díval se, jak pomalu, ruce v kapsách, odchází. Najednou se otočila.

„Někdy něco uděláš, co už nemůžeš vzít nazpátek, i kdybys sebe víc chtěl."

Na chvilku nastavila tvář dešti, kapuce jí sklouzla z hlavy. Vlasy černé jako uhel se jí rozprostřely na záda. Šla dál. Pak najednou jako by se rozplynula.

Zasmál se, věděl, že to není možné. Určitě se mu jen ztratila ze zorného pole, zrovna když vstával z lavičky a jen na malý okamžik ji spustil z očí. Chvíli se ji pokoušel najít a ujistit se, že bude v pořádku. Nenašel ji.

Šel domů a musel na ni myslet. Na jejich rozhovor, který mu nedával klid.

Doma se převlékl a pustil si fotbal, na který se tak těšil. I když byl jeho favorit ve vedení, nesoustředil se na hru. Netěšilo ho to jako jindy. Už chtěl o přestávce vstát a jít si uvařit čaj, když v tom ho upoutala jedna zpráva.

<<Velká rodinná tragédie. Jak strašné to musí být pro rodiče, když přijdou o obě dcery. Jedna zemřela při dopravní nehodě>> na obrazovce se objevila fotka smějící se blondýnky <<druhá si sama sáhla na život>>opět fotografie...

To přece není možné. Z obrazovky se na něj dívala černovlasá, bledá dívka s tmavě rudými rty. Bolest a smutek v očích se nedal přehlédnout.

Od té doby si pokaždé, když se vracel domů, krátil cestu přes hřbitov. Ji tam však už nikdy nespatřil. Na znamení toho, že nezapomněl, nechával pro ni na hrobě, každý pátek, růži v barvě jejích rtů.

KONEC