Never again [EDITUJE SE]

1. část - Silence

Silence is the powerful scream...

Pootevřela jsem oči. Viděla jsem špatně, ale byla jsem schopná rozeznat bílé stěny nemocničního pokoje. Ten hnusný zápach dezinfekce mi znásilňoval čichové buňky a můj žaludek v tu chvíli udělal několik kotrmelců. To už jsem byla vzhůru úplně.
Zamrkala jsem ve snaze rozpoznat tlumené světlo právě zapadajícího slunce.

Jak dlouho jsem spala? Kolikátého dnes je?

Jen matně jsem si vybavovala, co se vlastně událo. Odhodlání, zlost, smutek. Emoce se mnou divoce lomcovaly. Cítila jsem na zápěstí chladný kov a pak ten známý, osvobozující pocit.

Prvně jsem si vybavila koupelnu - modré kachličky, vanu, záchodovou mísu, bílé skříňky, pračku a sněhově bílá futra. Seděla jsem na vaně, v ruce svírala žiletku a rukáv jsem měla vyhrnutý až k lokti.

Ach, kolikrát už jsem tohle udělala?

Pokaždé to bylo stejné. Stačilo jen jemné přejetí přes kůži na zápěstí a z čistých řezných ran se spustila krev. Vystřikovala v pravidelném intervalu, jakým tepalo i samo srdce. Nejspíš jsem se ale tentokrát řízla příliš hluboko, protože to poslední, co si pamatuji, je spousta krve kolem a tvrdá rána, když se má hlava setkala s podlahou.

Pak jsem se probudila tady - v nemocničním pokoji, který jsem znala už nazpaměť. Už jsem ani nepočítala, po kolikáté ležím na tomhle lůžku. Za tento rok už nejméně po desáté. A to ten rok teprve začal.

Bylo slyšet klapání podpatků a chvíli potom se dveře se zaťukáním otevřely. Do pokoje vstoupila sestřička v bílo-modrém nemocničním plášti a nesla podnos s jídlem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi pěkně hlasitě kručí v břiše. Podívala jsem se na světlovlasou ženu a obdarovala jsem ji tím nejveselejším úsměvem, který jsem ze sebe dokázala v tomhle stavu vyloudit. Ta mi úsměv opětovala a přisunula ke mně tác s jídlem.

"Díky," vysoukala jsem ze sebe chraplavě a odklopila jsem víko.

Do nosu mě uhodila vůně masa a bramborové kaše. Ihned se mi začaly sbíhat sliny. Odkrojila jsem si kousek gumového masa a vložila si ho do úst. Jen stěží jsem potlačila znechucené ušklíbnutí.
Při druhém soustu jsem si všimla zkoumavého pohledu světlovlasé sestřičky, která v ruce svírala výpis mého zdravotního stavu.

"Mladá dámo, tenhle měsíc jste tu už po 3. za sebou. Nějak se Vám tu zalíbilo, ne? Nejdříve pád ze schodů, potom srážka s cyklistou a teď propadnutí oknem... Měla byste být opatrnější," zavrtěla hlavou a svraštila káravě obočí. Obě jsme věděly, že to, co stálo v papírech, se ani vzdáleně nepodobalo realitě.

Jen jsem přikývla, ale nic jsem na to neřekla. Kdyby tak zdravotnice věděla, co přesně se stalo, neležela bych teď tady, ale se vší praděpodobností spíše na psychiatrii.
Mé oči sklouzly na ovázané zápěstí, načež jsem si ukrojila další kus masa, abych spolkla nepříjemný pocit, který se mi pomalu šířil celým tělem.

Sestřička se na mě ještě chvíli mlčky dívala, než přešla ke kapačce, aby zkontrolovala, zda je vše v pořádku a odešla. Jakmile se za ní zaklaply dveře, oddechla jsem si. Ani jsem si neuvědomila, že po celou dobu její návštěvy skoro nedýchám. Na jídlo mě úplně přešla chuť, neboť se mi v krku udělal velký knedlík. Nasucho jsem polkla, abych mohla položit tác na stolek vedle sebe. Prsty jsem si opatrně přejela po obvazu a představovala jsem si, jak veliké pod ním jsou asi jizvy. Měla jsem chuť si do nich zarýt nehty a znovu vidět, jak z nich teče krev. Takové myšlenky jsem ale raději rychle zaplašila a s povzdechem jsem si opřela hlavu o polštář. Dívala jsem se ven z okna a přemýšlela, jak dlouho ještě budu muset tajit pravdu.