,,Cože? Ty snad chceš zažádat o prodloužení pobytu v tomhle Hrůza domu?"vyhrkla Tersha,
,,Ne. Né! Ale nám je přece třináct, né? A do plnoletosti, osmnácti let, nám chybí pět let."
,,Co?! Oni jsou v tom bláznivém nemagickém světě plnoletí v osmnácti?"zeptala se kopla do zásuvky s které se, díky jejímu gestu, vyšopl šuplík. Z něj pak vytáhla oprískaný, bílý hrnek, strčila do něj lžíci, zalila vodou, doplnila citronem a lžička se začala sama točit po obvodu hníčku.
,,C-co? A-ale já si myslela, že magii do osmnácti let používat nesmíme."
,,Ale tohle nedělám já, to dělá skrze hrnek Horečná Renča. Je to opatření, proti pití nepatřičných tekutin. Jo a to jsem ti taky právě chtěla říct, my tady v magicky nadaném světě jsme plnoletí ve čtrnácti, takže odtud už brzo vypadnem.", oznámila jí skoro hrdě, ,,Ani nevíš jak se máš, jen za pouhý rok odtud zmizíš, být tu zavřená třináct let je nezdravé. Mít jednou za týden, v neděli, dvouhodinové procházky po Brytnicku a jinak smět jen na vyprahlé pozemky tohohle domu. To není žádný med."skončila, chytila otáčející se lžičku a napila se.
,,Hmm a kdo je Horečná Renča?"
,,Je to chudinka zalužila a nebyla schopna to splatit a Yovnr jí nabídnula, že když jí bude Renča sloužit, tak to za ní splatí, ale že u ní Renča musí sloužit navždy. Začala jí poroučet a Renča se stala její otrokyní. Je velmi pilná a hodná, tak jí říkáme Horlivá Renča."odpověděla šeptem.
Pak se dál bavily, jak je to s učením, se zákony a tak dál. Bavily se takhle už nejmíň dvě hodiny, když zhaslo světlo, peřiny se rozestlaly, vznesly se tak, aby si mohly lehnout a nad nimi se rozezněl ostrý Yovnrnin hlas:
,,Okamžitě do postelí, je osm!"
Dvojčata usnula a probořila se do hluboké studnice snů.
Záclony se hlasitě roztáhli a Tarsha vyletěla z lehu do sedu, závratnou rychlostí, zatím co Tersha se otočila na trup a přitáhla si peřinu přes hlavu. V zápěstí se znovu, stejně jako večer, ozval Yovnrnin hlas stejným nesmlouvavým a ostrým tónem:
,,Vstávat! Po snídani se jde na pozemky!"
,,Ach jo."vzdychla si Tarsha a plácla sebou zpět na postel,
,,Ano, to máme a být tebou nelehala bych si, snídaně je od 5:30 do 5:35 a na nikoho se nečeká."
,,Cože?! Kolik proboha je!"
,,Je 5:30."
,,Co?! To se tady vstává vždy tak brzy?"
,,Jo."
,,To je na nic!"
,,Ehmm, ehm."odkašlala si stěna a Tarsha vyjekla.
,,Nesmíš nahlas protestovat.proti čemukoli v tomhle domě, protože stěny jsou obdařeny kouzlem pro odposlouchávání. Při první narážce si okašlá, při druhé promluvý, při třetí tě seřve a při čtvrté ti napaří nějaký velmi hnusný a nechutný úkol."
,,Aha."
Když se oblékli bylo 5:34, jak Tersha dokázala určit, díky časovému kouzlu a když doběhly do přízemí Yovnr zrovna odčarovávala snídani.
,,Kde jste byly?!"vyštěkla,
,,Dobré ráno."pozdravila Tersha nenávistným hlasem,
,,Já se na něco ptala!"rozkřikla se její obličej chytil krocaní barvu,
,,Jen jsme se mírně zapomněli při oblékání, madame."
,,Tak jděte na pozemky, ostatní děti už tam jsou!"
Ano, ostatní děti tam byly, stály tam, po pás v bílé mlze. Vycházelo slunce a často se ozvalo zívnutí nebo ospalé mručení. Tarsha si protřela oči a zatřásla se chladem.
,,Moc se neklep bledule! U zlatého deště máte motyčky a koukejte se pustit do brambor!"její poznámce na Tershu se nikdo, až na pět lidí nesmál, šla, v doprovodu svého dvojčete tam, kam šli ostatní a zjistila, že "zlatý déšť" je jen pahýl utržený ze zlatého deště, který někdo vrazil do země, ale déšť se neuchytil a uschnul. Chpila se motičky a jala se okopávat seschliny na které přes mlhu pořádně neviděla a které madame Yovnr pojmenovala bramborami.
Vedle ní pracovala paní v nejlepších letech, měla uslzené oči, blonďaté vlasy, schrbenná záda, odrbané oblečení a na něm jmenovku na které stálo:
Reniata Hilfrmová, zaměstnankyně Dětského domova, madame Yovnr
,,Hej ty tam!", zvolal tentýž hlas, který se Tarshe smál a ona si s nelibostí uvědomila, že dívka ke které hlas patřil a vlastně i její kumpáni sedí na lavičce se založenýma rukama, ,,No ano, ty Reňule. Nějak to flákáš, jedu, jedu."zasmála se se zlomyslným ušklebkem a čtyři pastavi kolem ní, byli to dva chlapci a dvě dívky, se také zlomyslně zachechtali a Tarsha si všimla, že i Yovnr se směje tichým, škodolibím a neveselím smíchem. Reniata zrychlila tempo a ještě víc ohnula svá záda.
,,A co ty čumíš? Co!"obrátila se madame na Tarshu,
,,Ale no tak, maminko.", protáhla podlézavě a posměšně, ,,Tahle bledulka, ti nestojí za jediné slovo, však ona se vrátí ke své práci, ke svým bramborám, které jsou, i s tou hlínou, mnohem hezčí a míň ušmudlané, než je ona."její partička a její matka se znovu rozesmáli a ona vrhala vítězoslavné pohledy na vzteky rudnoucí Tarshu.
Okopávali a zalévali, sázeli a seli, pak přešli do domu a tam zametali, vytírali, myli okna, vymetali pavouky a prali záclony. Tarsha už umírala hlady a Tersha zrovna tak. Celý den musela Tarsha snášet posměšky a protivný smích.
,Proč?! Sakra proč já?!' vzdychala v hlavě a přemýšlela nad tím, nebo se alespoň snažila přemýšlet, že si dá oběd, lehne do postele a nikdo jí nedonutí vstát.
Přišel čas oběda a na oběd nikdo nešel, jen ta hrozná holka, ano bez partičky, ta pořád seděla na lavičce a sekýrovala, přišla první hodina po poledni a stále nikdo nešel na oběd, jenom ta holka se vrátila, a pak přišly dvě hodiny po poledni, ,Morces hadry, hrom aby do toho, copak se nikdy nebude obědvat?!', další čtvrt hodina.
,,Oběd!", zvolala Yovnr a použila nejaké kouzlo, aby byl její hlas přímo nad nimi, ,,A ukliďte ty motyky, jinak oběd nebude!"Tarsha uklidila motyku, jak nejrychleji uměla, ale v řadě zdaleka nebyla první.
Šli na oběd v uzoučké řadě z které nebylo radno vybočovat.
,To snad né! Já, já, jistě mám vidiny! Jo, ano, jinak to být nemůže. Klídek máš vi-di-ny.' poslední slovo si Tarsha v duchu slabikovala, aby se uklidnila.
Na stole před nimi stály talíře na kterých bylo po tenoulinkém krajíci chleba, jemně namazaném máslem a do čtvrtky naplněná sklenička vody.
,,A tohle má být co? To má být náš oběd potom co jsme bůhví jak dlouho makali?"zašeptala znechuceně,
,,Jo, a to by to Yovnr klidně zvládla jedním mávnutím ruky."dostalo se jí také šeptané odpovědi,
,,Vsadím se, že stejně snadné by bylo, abysme měli víc jídla."
,,Ne, to nebylo, protože vyčarovat jídlo umí jen Mistr a ten nikomu neřekl, jak na to. Prý říká, že to kouzlo se může nepěkně zvrtnout. To je také důvod, proč je Mionpsyli tak hrozivý, byl to hodný a pohledný muž, ale pak se snažil vykouzlit jídlo podle kradeného návodu z Athelinovi pracovny a nezdařilo se."
