Mé jméno je Anna Dauenová (17 let) baví mě malovat a hraji tenis. S mojí rodinou žijeme v New Yorku, ale za týden se budeme stěhovat do LA (Los Angeles). Můj tatínek (43 let) pracuje jako sanitář, maminka (39 let) je lékářka a bratr (13 let) chodí do sedmé třídy.
Moc se do LA těším, když jsem se koukala na fotky řekla si ,, tak tam se mi bude líbit." Tak jsme jeli. Cesta uběhla docela rychle, protože jsem ji celou prospala. Když
jsme dojeli do cíle, prohlédli jsme si nový dům a vybalili jsme si věci. Po vybalení jsme si lehli do nových postelí. Ráno jsme se vzbudili a dali si dobrou snídani. Tatínek u snídaně řekl ,, mohli bychom se podívat do města ". Já jsem řekla ,, to je úžasný nápad, také bych se ráda podívala jak to ve městě vypadá ". Oblékli jsme se a vyjeli do města. Navštívili jsme různé obchody a zašli do kavárny. Když už jsme byli unavení, nasedli do auta a jeli jsme domů. V tu ránu se otřásla zem a sjeli jsme z kopce dolů.
Naše auto bylo obrácené na střechu. Pomalu jsme vylézali z obráceného auta. Koukla jsem se na ostatní jestli jsou v pořádku. Já měla odřené rameno a maminka měla vyvrknutý kotník. V autě jsme měli malou lekárničku, tak tatínek mamince kotník obvázal obvazem. Dále jsme museli pokračovat v cestě. Já šla vedle tatínka a bratr šel vedle maminky. O pár metrů se mezi námi rozpůlila zem...a já zakřikla. Rozbušelo se mi srdce, jako kdyby chtělo vyskočit. Na jedné straně jsem stala já s tátou a na druhé stál bratr s mámou. Řekla jsem ,, pane bože co se to děje, tati co budeme dělat?! "
Řekl ,, sejdeme se u hotelu Paradise, u pobřeží. Maminka s bratrem souhlasili.
Tak jsme šli....
Když jsme se sešli u hotelu Paradise, u pobřeží, objali jsme se. V dálce jsem viděla na moři něco podivného. Upozornila jsem tátu: ,, tati co je to v dálce? ,, To je tsunami, honem pospěšte si, schováme se v hotelu!" Běželi jsme do hotelu... Najednou vidím jak mám pod nohama vodu. Voda se zvyšovala a zvyšovala, až jsem ji měla pod bradou. Museli jsme postupovat po schodech nahoru, ale voda stále stoupala. Nevěděli jsme co máme dělat. Viděli jsme pět lidí jak sedí v záchranném člunu. Volali jsme na ně, ale neslyšeli nás. Pak jsme začali ,, mlátit " do okna. Divili se co to je. Zahlédli nás a já radostí skákala. Nasedli jsme do člunu a zavezli nás na bezpečné místo, kde ošetřovali zraněné lidi. V dálce vidím vrtulník a vypadalo to, jako kdyby letěl směrem k nám. Ano letěl k nám. Pán ve vrtulníku nám řekl ,, nastupte si odvezu vás domů." A já nevěřila vlastním uším, byla jsem moc ŠŤASTNÁ!!!
