Atlantica Magica: Cesta cti

Děda

Bylo mi 26, když jsem se konečně rozhodl odjet. Nebyl to dočasný zájezd, a nebyl jen tak ledajaký... Ostrov někde tam, kde se dříve rozléhala Atlantida, blízko Baleár v Atlantském oceánu.

Lednová zima se mnou studeně zatřásla a tak jsem ráno nasedl do svého auta a otočil klíčem, abych mohl zapnout topení. Motor ale nenastartoval. Zkusil jsem to znovu, ale tentokráte se na mě štěstí usmálo. Motor naskočil, rádio hrálo a já zapnul topení. Ozvala se ale jen rána, která nejspíš signalizovala, že se asi neohřeju. Chytil jsem se volantu a podíval do okýnka. Včera večer jsem asi musel přehlédnout značku zákazu stání. Kouknul jsem se za stěrač a byl tam lístek. Lístek od policie. To snad mluví za vše. Přijel jsem na policejní stanici. Po půl hodině vysvětlování mi strážník udělil pokutu pět set korun. Zaplatil jsem a bez mluvení odešel. Vlezl jsem do auta a jel na nákup, abych měl co dát svému hodnému dědovi k narozeninám. K dědovi většinou nikdo kromě mě nejezdí, nemá ho totiž většina z naší rodiny zrovinka v lásce. Povídají, že plácá nesmysly, a že je ,,vhodnej do ústavu''. Já si to ale nemyslím. Byly mi teprve dva měsíce, když mne poprvé hlídal u něho doma. Možná si to nepamatuju, ale to nevadí. Děda by mi nikdy o ničem nelhal. Už ve třech letech mi začal povídat o Atlantidě, bájném ostrově dob minulých, jenž oplývá nerostným bohatstvím, jídla že je tam hojnost, šťastní lidé tohoto kraje že vystavěli spousty a spousty velkých chrámů, blýskavých paláců a nádherných fontán. A já jeho příběhy zbožňoval. Jeho povídky mě fascinují dodnes. Ano, věřím tomu, samozřejmě. Říkal také, že až přijde čas, navštívím ji a zůstanu tam očarován její nevýslovnou krásou.

Koupil jsem dědovi do zásoby deset čerstvých rohlíků a pár červených rajčat. I když je i on zbožňuje tak jako já, nekupuje si je. Všechno co má rád si většinou nechává jen na výjimečné chvíle. Jak ho tak znám, tak si ani nic jiného nepřeje. Minulý rok jsem mu ještě sháněl dárky, ale on je pak dlouho odmítal a říkal, ať to nedělám. Já ho tedy poslouchám. Je stále šťastný a usměvavý, nic víc nechce. Ale někdy ho tedy někteří lidé dokážou velmi naštvat. Chce jen, abych na sebe dával pozor, to je vše. I když mi to říká dodnes, vůbec mi to nevadí. Ve všem ho podporuji a všemu co řekne rozumím. Teda většinou. Zaslouží si to. Naučil mě tolik fascinujících věcí, které dnes zná vážně málo lidí, a ještě méně z nich to umí. Věnuje se totiž hodně duchovnímu rozvoji. Naučil mě schopnostem od profesionálního odezírání až po ,,ovládání věcí myslí''.

Děda bydlí v malebném kraji u města Dobruška nedaleko lesa. Nemám to k němu ani tak daleko, když bydlím v Hradci. Když jsem přijel, děda už mě vyhlížel před domem. Vystoupil jsem a obejmul ho. On mě už hnal s mým nákupem v plastové tašce dovnitř do své chaty. Když už jsme vešli do kuchyně, tak jsem na stole uviděl tu věc, kterou děda vždy nosíval na krku, křišťálový náhrdelník darovaný od Atlanťanů jako dárek. Pomocí něho lidé Atlantidy mohli vědět, že nepatří k soupeřům. Vzal ho do ruky a pomalu mi ho nasadil přes hlavu. Pocítil jsem sílu její moci. Energie projela mojí hrudí. Lehce jsem kývl hlavou jako poděkování za tak vzácný dar. Myslel jsem, že on má narozeniny a tudíž by on měl dostat dárek. Sehl jsem se a dal na stůl dvě rajčata. Podíval se na ně a pak na mě. Zakroutil hlavou, vzal je do ruky a snažil se mi je vrátit. ,,Dědo, vezmi si je, prosím.'' Vzal si je a položil na proutěnou misku uprostřed stolu. ,,Pro mě jediným dárkem bude to, když se dostaneš na Atlantidu. A prosím tě, nemáš něco s autem?'' tušil děda. ,,Topení,'' odpověděl jsem. ,,Něco v něm bouchlo." ,,Bude to chvíli trvat, ale neboj, kouknu se na to.''

Když mi děda opravil auto, řekl mi, že je čas vyrazit. ,,Jeď přes Německo k Pointe de Raz, někdo tam na tebe bude čekat. Ve všem ho poslechni. Poznáš ho podle křišťálového náhrdelníku. Ano, přesně podle takového, jaký máš." Rozloučili jsme se. Sedl jsem do auta, nastartoval, kyvnutím jsem poděkoval, pak zamával a odjel.