Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 41// Zábava

Konečně se začalo oteplovat. To jsem uvítala s otevřenou náručí, protože teď už aspoň nevládlo to ponurý šero a venku to začalo vypadat docela pěkně. Všude začínaly vonět jarní vůně a já konečně mohla odložit teplý kabáty. Při hodinách jsem vyhlížela z okna a pozorovala kvetoucí stromy a létající ptáčky. Prostě jaro jak se patří.

A ještě mnohem lepší bylo to, že při famfrpálových trénincích jsme už tolik nemrzli. Naštěstí nás čekal už jenom zápas s Mrzimorem, takže všichni doufali, že to máme v kapse. Pokud samozřejmě zase nespadnu z koštěte. To bych vážně nedala.

Snažila jsem se obnovit svoje vztahy s holkama i Pobertama. Všechno začalo být zase mnohem lepší. Chodili jsme za Hagridem, na školní louky, s Lily a Kim jsme si povídaly o jejich vztazích. Ale nebyla by chvíle, kdy bych si nesnažila si vzpomenout na to odpoledne a kdy bych si deník znova a znova neprohlížela. Prostě to nešlo. Ten deník prostě nemohl být jenom prázdný.

„Dneska bysme si večer mohli udělat menší sešlost v našem přátelským kruhu." navrhl Black při polední přestávce na oběd. Potom mě ještě čeká Bylinkářství, na který se vážně netěším.

„To neni špatnej nápad. Co vy na to, holky?" přitakal James a obrátil se na Lily, kterou objímal kolem pasu. Jako vážně? Jak se stalo, že ho Lilyana jeden den nenáviděla a druhej už spolu chodili? Není možný, že by k němu předtím něco necítila. Nikdo nechápe, že ho ještě nezabila. A to se ani nehádaj.

„Jo, jasně. Ale kde?" souhlasila Lily. „Jo já taky půjdu." přidala se Kim a vzhlédla od Týdeníku čarodějky.

„No u nás na pokoji." ušklíbl se James a já se smíchem protočila oči. „To se smí?" vyhrkla nechápavě Lily a James se pobaveně zasmál. „Lily," vydechl a koutky mu cukaly. „Jako fakt si cením tvýho ctění řádu, ale dneska to jinak nepůjde."

„No tak dobře." pokrčila rameny. „Larisso, ty jdeš taky." zavelela a ukázala na mě vtyčeným prstem, až jsem se lekla.

„Je hrozně hezký, jaká tady vládne demokracie." ušklíbla jsem se ironicky a Lily protočila oči. „Ale půjdu. Co mi zbývá, že?"

„No to teda půjdeš."

Z toho vyplývá, že to moje začleňování do společnosti ostatních, pořád nevzdaly. I když ostatní na škole můj život nebrali až tak pozitivně. To vůbec. Zmijozelští na mě pořád pokřikovali všemožný urážky v čele s Ianem a MacDonaldem. Zato Bellatrix mě jenom zabíjela pohledem, kdykoliv jsem prošla kolem, ale tak nějak mi došlo, že to ona je vládkyní těch zmijozelskejch smradů. Hezky řečeno.

I když jsem se divila, Dona o mě pořád roznášela pomluvy. Pořád jí to bavilo, a i když jsem si to nerada přiznávala, docela mě to štvalo. Koho by to taky neštvalo. Dvacet čtyři hodin denně mi někdo podrážel nohy a kdykoliv jsem vešla do místnosti, všechny oči byly na mně. Jak úžasné. Přímo perfektní.

Všichni jsme dojedli a zvedli se z našich míst. Cestou po boku Kim, se kterou jsem vedla menší hádku o Sandersovi Greggorym a jeho strašným rezavým obočí, mě vyrušil další z pokřiků Iana. Toho vybělenýho blbce.

„Stoneová!" zjevil se vedle mě a na tváři mu hrál zlej úšklebek. „Slyšel jsem, že v sirotčinci pro mudlovský šmejdy jim uklízíš záchody. To je práce přesně pro tebe." zasmál se a přidal se k němu i MacDonald.

„To by se tvým nechutným rodičům asi moc nelíbilo."

„Drž hubu, nebo ti utrhnu koule." zastala se mě Kim a MacDonalda probodla dost ošklivým pohledem. Trochu jsem se zasmála.