Zánik: Dívka Drak

Kapitola LIV - Rozcházející se cesty

Ještě než začnete číst,bych se vám opravdu moc ráda omluvila, že jste museli tak dlouho čekat. Tak snad se vám kapitola bude líbit.. Zatím..Ahoj!!! :)

Silla

Alek s Liet si v poslední době velmi rozumí. Je skvělé jak společně tyto rozdílné rasy dokáží v souladu a bez problémů vycházet. Naši nejvěrnější kráčeli vznešeně nádvořím, tlapami a kopyty přijímaly květinové dary od všech jež se s námi přišli rozloučit.

Jen co jsme opustili hradby Kajina sídla,popohnali jsme své věrné do zběsilého běhu. Doběhli jsme až ke strmým kamenným hradbám lemující břeh moře. Potřebovala jsem se ještě jednou podívat na tu krajinu a rozlehlé moře. Zvířata prudce zaryla své silné nohy do kamenné pudy a spokojeně oddechovala. Všichni jsme pozorovali čisté a poklidné moře.

Vyzvala jsem Tygru k pohybu a zamířila zpět na lesní cestu vedoucí hustým a starým lesem až k hranicím s Územím Obrů.U vstupu do lesů jsem zastavila a rozhodla se to udělat.

„Liet, Aleku. Přistupte prosím ke mně.“

„Co se dějě?“ odvětili mi sborově.

„Nejde si nepovšimnout, že k sobě chováte hlubší city. A proto by jsem vás chtěla požádat abyste se této cesty vzdali a vrátili se ke svým poklidným životům.“

„Naše životy jsou sice ještě krátké ale ani jeden z nás zatím nemá v plánu se jej vzdát a ukončit ho. Tato cesta je naše společná a my jsme nejen tobě ale i sobě dali slib, že tě budeme ochraňovat. Jsi pro toto království nová naděje!“ Na to jsem neměla co říct. Mohla jsem pouze přijmout jejich rozhodnutí.

„Tak dobrá.“ Pronesla jsem trochu sklesle.

Nevěděla jsem jak dlouho tato cesta ještě potrvá nebo jak a kdy skončí, měla jsem ale strach. Věděla jsem, že v království žije dost těch, kteří nejsou s vládou mého otce spokojeni a udělají vše pro to aby to změnili, i za cenu zločinu. A to mou smrt. 

Vyjeli jsme vstříc temným lesům. Všichni mlčky sledovali cestu. Nikdo z nás si v těch končinách nemohl být jistý svým životem. Zarazilo mne však, že Nick byl tak klidný a nic proti této cestě nenamítal. Leiko a Este se vznášeli nad námi, zatímco se za námi hnal dusot Forestiných tlap. Najednou se však ozval strašlivý rámus a lidský křik.

Prudce jsem škubla s Tygřinou srstí na krku a přiměla ji otočit. Foresta byla v ocelových pastích a kolem ní s meči a sekerami poskakovali lidé ve zbroji.

„Okamžitě ji pusťte!“ okřikla jsem se, ale podle jejich skrytých erbů na rameni šlo poznat, že k nám nepatří. „Nechte ji být!“ ohnala jsem se rukou k pochvě s mečem králů a za pomoci Tygry jsem proletěla vzduchem jako přízrak a již držela ostří u jejich velitele. „Člověče, čemu jsi na mém příkazu nerozuměl?!“ ohnala jsem se po něm slovy.

„Tvé příkazy mě nezajímají, já tvému králi nesloužím!“
Slova mi jak se patří oplatil. Pevněji jsem stiskla jílec meče a tiskla mu jej silou k tepnám na krku. „Buďto okamžitě přikaž svým lidem aby ji osvobodili, nebo tě zabiji a poté ji sama zbavím okovů.“  Velitel nepřátelské jednotky se mi pouze vysmál a dále ostatním mužům dával znamení aby mou Forestu svazovali pevněji. „Já ti teď povím co se stane moje malá. Nejdřív tuhle bestii umačkáme pastmi k smrti, a pak si podám tebe, holýma rukama.“ Při jeho slovech jsem se smíchu neubránila zase já. „Došla mi trpělivost!“ jemně jsem oznámila všem okolo. Trhnula jsem prudce rukou a čepel projela kůží muže jakoby nic.Muž s sebou ještě párkrát impulsivně trhnul a poté se skácel k zemi. Jeho muži na nic nečekali a ihned se na nás vrhly.

Omlouvám se,že to dneska ukončuji takto,ale když mě se libí ta chvilka napětí. :) Mia