Můj malý vrahounku

Kapitola 5.

Byl to dokonalý plán. Dvě, nebo spíše tři mouchy jednou ranou. Netrvalo dlouho a on měl další práci. Tu méně správnou, ale pravdou bylo, že když ji dělal cítil se lépe. Mohl vypnout a nepřemýšlet nad emocemi. Prosté načasování, matematika a chytrost. A prohnanost. To bylo nejdůležitější.

Dlouho ty dva sledoval. Bohatý muž a jeho až nezdravě mladá žena. Tolik nečistého ve dvou lidech. Málem tomu nemohl věřit a pohled odvracel vždy, když se mělo schýlit k intimnostem. To nebylo pro jeho zrak. Prostě si počkal a poté je dál sledoval.

A i teď je sledoval. Pevně se opírajíc o hůl s krkavcem kráčel po břehu jezera. V kapse kabátu ho studil zbytek vražedné zbraně. Akorát si počkat na správnou příležitost. A alibi.

Poslední dobou si na to dával pozor. Na vše mít nějaké alibi. Výmluvu, důkaz, že danou věc nemohl spáchat. A na své alibi právě teď čekal.

Příčilo se mu vzít to odpoledne do rukou mobil a napsat jednoduchou zprávu. Víc než začít hledat dokumenty ke staré práci. Při tom si pomyslel, že by se všech těch věcí měl vzdát. Zajistit, aby zmizely z povrchu zemského a on, aby byl opět bez vinny a důkazu.

Čekal. Byl trpělivý. Jak se naučil trpělivost přináší růže. Jednu pěstoval od svých dvanácti let. Každý rok mu vykvetla do krásy a on obdivoval její květy. Chtěl ji spatřit víckrát do roka, ale ta trpělivost mu přinesla ovoce v podání vykvetlé krásy.

Usadil se na lavičku a sledoval pár v jeho neřestnostech na loďce. Příčilo se mu to a zároveň líbilo. Pomyšlení, že zemřou v okamžiku jejich největší vášně. Že zničí vše krásné, co kdy měli. Co by kdy mohli mít. Že právě on bude tím, kdo ty dva hříšníky zabije a pošle do pekla. Na cestu bez návratu do věčné temnoty, kde se budou škvařit v ohni do konce věků.

Klidně se nadechl a zopakoval si, že tak nemá myslet. Nebylo to správné. Vyhnal myšlenky pryč a nahradil je jinými. Lepšími. Informacemi. Co všechno by se při jeho pokusu mohlo stát. Ale měl to perfektně vymyšlené. Nic by se nemohlo pokazit. Až na jeden, či dva faktory.

Prvním byla lidská chyba. Tu se vždy snažil omezit na minimum. A poté jeho alibi. Pokud dorazí, tak by ho mohlo rozptylovat. Pokud nedorazí neměl by jistotu klidu.

A tu on chtěl mít. Trápila ho ta oběť, ale byla v porovnání se skutkem pro dobro světa, nicotná.

Uslyšel ho. Neohrabané kroky neohrabaného mladíka, rebela, který nikdy nepoznal Boží království. Jakou ironií bylo, že právě on byl jeho záchrana.

„Fakt jsem nečekal, že mě pozveš na další rande. To poslední, na které jsem se pozval sám, bylo celkem fajn. Hřbitov. A teď půlnoc a jezero?" ozval se hlas kousek od něho a Oliver sklonil dalekohled. V duchu se pokáral, že ke zprávě nepřipsal víc než jenom souřadnice a čas. Mohl si to trochu pojistit. Žádný hluk a zbytečné rozptylování. Ale vrátit čas nemůže. Pro příště to bude vědět. Pokud příště bude.

„Ticho prosím. To je první pravidlo. Být potichu. A druhé je, že mě nebudeš nijak rozptylovat. Mám tu práci. A vůbec to neber jako schůzku. Je to alibi," zabručel neslyšně Oliver a prohlížel si Nicka, který se nijak neobtěžoval s teplotou a nejspíš na sobě měl kromě džínů akorát jednoduché triko a koženou bundu.

„A já ti přinesl květinu," usmál se tmavovlas a zpoza zad vytáhl ruku, ve které držel světle červený karafiát, jestli mohl Oliver v té tmě hádat.

„To je sice moc pěkné, ale já nejsem dívka. A ticho. Potřebuji pracovat," zasyčel a znova se podíval na pár, který dováděl na loďce daleko od břehu.